Kdo nevolí, nevolí zlo. Proč nejít k volbám

Kdo nevolí, volí zlo. Takto nás v roce 1990 lákala známá herečka k prvním svobodným volbám po 40 letech. Co se od té doby v politice změnilo? Dříve nám vedoucí úlohu jedné strany ve státě předurčoval článek 4 komunistické ústavy, dnes nám vedoucí úlohu soutěžících politických stran předurčuje čl. 5 stávající ústavy.

“A není to málo, Antone Pavloviči? “ řekl by Jára Cimrman. Je to málo, ale lidem to stačí, mají to tak všude okolo, a je to prý to nejlepší, co lze vymyslet. Hodně k lepšímu se změnilo mimo politiku, tak to přece lidem musí stačit.

Národ však ví, že strany jsou Potěmkinovy vesnice, často s mizivým počtem aktivních členů. Před volbami strany natřou fasádu na růžovo, vymyslí, čím nalákat sponzory volebních kampaní, a renovují sady floskulí a marketingových frází, aby jim voliči dali svůj hlas. Jsou rájem pro klientelisty a sponzory volebních kampaní. Soulad s realitou, faktickými plány ani reálnými kroky po volbách není potřebný, bez ohledu na to, zda se jedná o tzv. populistické nebo strany či hnutí tvářící se navenek naprosto odpovědně.

Politické strany jsou jako kryptoměna, marketingová obálka, která nemá žádný nebo téměř žádný základ.

Systém voleb v našich zemích podobně jako jinde v západním světě dává lidem naprosto minimální vliv na správu země s výjimkou malých obcí. Volby jsou trojkolové nepřímé, i když se tváří jako jednokolové přímé. V prvním kole sestavují vnitrostraničtí lobbisté kandidátky, v druhém kole manipulují PR specialisté a marketingoví mágové za pomocí médií obyvatelstvem, aby jejich kandidátkám dalo svůj hlas, a ve třetím kole nadstraničtí lobbisté rozhodují o tom, jak s výsledkem voleb naložit.

Ale vždyť i přes všechny výhrady jsou některé strany lepší a některé horší, takže má cenu volit. Ano, můžeme si jen tak pro zábavu vybrat jednoho mrtvého koně a na toho vsadit. Ale pokud si budeme namlouvat, že tím pomáháme se správou země, tak je lepší se takových “voleb” neúčastnit. Podporujeme tím nefunkční systém.