Euro naši bezpečnost nezvýší, důležitější jsou vztahy s Trumpem

Současnou debatu o přijetí eura v Česku od těch předešlých odlišuje zejména to, že probíhá v kontextu výrazně proměněné, zhoršené, geopolitické situace. Válka na Ukrajině nebo stále dosti napjaté vztahy Spojených států – a potažmo Západu – s Čínou v mnohých zesilují emoci určité touhy pevněji a těsněji přináležet k Západu. Klíčovým z pout má být právě euro. Vždyť jím platí podstatná část západní Evropy a po dolaru představuje světově druhou nejrozšířenější rezervní měnu.

Lidsky plně pochopitelná emoce však v chladných datech a racionálním rozmyslu oporu nenalézá. Jakkoli to může znít neintuitivně, euro Českou republiku k Západu jakkoli těsněji nepřivine, a to ani bezpečnostně, ani obchodně.

Opravdu podstatným faktorem bezpečnosti Česka zato bude postoj budoucího amerického prezidenta. Pravděpodobnost, že to bude opět Donald Trump, stoupá. I kvůli jeho drtivému vítězství v republikánských primárkách v Iowě minulý týden.

Svět se na Trumpův návrat do Bílého domu už připravuje. Tedy snad až na hlavu Evropské centrální banky Christine Lagardeovou, „šéfku eura“. Ta předminulý týden – i s přihlédnutím k její vysoce apolitické pozici poměrně neprofesionálně a hlavně neprozíravě – pronesla, že „Trump jednoznačně představuje hrozbu“.

To estonská premiérka Kaja Kallasová tedy jedná mnohem prozíravěji. Při své nedávné, listopadové návštěvě Washingtonu se kromě představitelů stávající americké administrativy neopomněla setkat také s klíčovými Trumpovými spojenci. Zavítala například na půdu vlivného konzervativního think-tanku Heritage Foundation. Ten bude mít v případě Trumpova znovuzvolení zásadní vliv na přijímaná opatření a prosazované reformy washingtonské administrativy. Kallasová tam zdůraznila, že válčení Ukrajinců proti ruské agresi je bojem za celý svobodný svět. Jinými slovy, snažila se ovlivnit lidi, kteří už brzy mohou mít zásadní vliv na amerického prezidenta, aby ten s návratem do Bílého domu zásadně neměnil dosavadní linii Bidenovy administrativy. Estonsko by totiž mohlo být po Ukrajině „další na řadě“, jestliže by prezident Trump odmítl dále Kyjev podporovat.

Estonsko si – na rozdíl od šéfky ECB – dobře uvědomuje, jak zásadní může být získat Trumpa na svoji stranu a kultivovat vztah s ním a jeho lidmi. I pro českou bezpečnost mohou být brzy zásadní dvě věci: dobré vztahy s Trumpem a plnění závazků vůči NATO, tedy zejména ona 2 % HDP každoročně vyčleňovaná na armádu. Ta dobré vztahy s Trumpem podpoří jako máloco jiného.

Také proto je ovšem nyní zcela nemístné řešit vstup Česka do eurozóny. A nejen z toho důvodu, že „šéfka eura“ se dopouští nemístních výroků, jež potenciálně ohrožují bezpečnost Česka. Vstup do eurozóny by Česko přišel na nemalé desítky miliard korun jen na „vstupních nákladech“ a potenciálně by tak mohl ohrozit plnění finančních závazků vůči NATO. A narušit tak dobré vztahy s Trumpem.

Pokud se Trump rozhodne opustit NATO, jak dříve hrozil, to poslední, co ho bude zajímat, je, zda Česko platí eurem nebo korunou. Euro tudíž, nalijme si čistého vína, není žádnou bezpečnostní pojistkou vůbec ničeho. Pokud už něco, tak s ohledem na zmíněný nešťastný výrok Lagardeové Evropská centrální banka dokonce bezpečnost Česka spíše podrývá, než aby ji upevňovala.

Euro ovšem nejen, že Česko nespoutá se Západem těsněji z hlediska bezpečnostního, ale dokonce ani z hlediska obchodního, a potažmo ekonomického. I když jde opět oblíbenou tezi zastánců eura, kterou se snaží „hrát na city“ veřejnosti už léta, zvláště intenzivně však v této zjitřené době.

Z pohledu příznivců přijetí eura zdrcující studie vyšla loni v zářijovém vydání prestižního vědeckého žurnálu Journal of International Money and Finance. Efekt eura na růst vzájemného obchodu členských zemí měnové unie je podle ní v zásadě nulový.

Takže například z hlediska intenzity obchodu Česka a Německa je vlastně jedno, zda Česko platí eurem nebo korunou. Přitom klíčovým argumentem příznivců eura v uplynulém čtvrtstoletí bylo právě to, že euro povzbudí zahraniční obchod Česka v rámci eurozóny a v rámci EU. Tento argument však zmíněná studie vyvrací s tím, že k němu předešlí odborní autoři dospěli prostřednictvím již překonaného, z dnešního hlediska tedy nesprávného metodického přístupu.

Navíc, stěžejními pilíři fungování eurozóny a eura uplynulých desetiletí byly relativně levné ruské energie, zejména plyn, a špinavé, ale též levné uhlí. Ty poháněly německou průmyslovou a exportní mašinu. Poháněla ji také slabší měna, poněvadž euro je slabší, než by byla marka. A to proto, že na rozdíl od marky zahrnuje ekonomicky upadající země v čele s Itálií, jejichž úpadek euro v bludném kruhu z velké části způsobuje.

Přebytky vytvořené německou průmyslovou a exportní mašinou sanovaly jižní křídlo eurozóny, země typu Itálie či Řecka, a to přímo či nepřímo a na dluh, otevřeně i zastřeně skrze Evropskou centrální banku. I když je totiž euro Německu slabší, než by byla marka, zůstává stále příliš silné pro méně produktivní země typu Itálie, takže zásadně přispívá k jejich úpadku, a tedy nutnosti sanace Německem.

Německou mašinu poháněly ovšem nejen levné ruské energie a slabší měna, ale také někdejší západoněmecká vysoce konkurenceschopná, prvotřídní průmyslová báze vybudovaná ale převážně v době před pádem železné opony, postavená z velké části na uhlí coby další klíčové energii. Do karet německé mašině hrála konečně také absence globálního rivala, jakým se ovšem nyní stala například Čína v oblasti elektromobility.

S probíhajícím odklonem od ruského plynu a špinavého uhlí a s nástupem Energiewende, Green Dealu a globálně elektromobility se vytrácejí pohony německé mašiny, tedy i pohony eura a eurozóny jako takové.

Což je ovšem jen další podstatný důvod nevidět v euru jakkoli pevné pouto k Západu. Možná takovým poutem zůstává v idealizujících představách některých nostalgiků, avšak ty doby jsou passé – napíše se už rok 2004.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank