Zlatý důl má zelenou barvu. Německo rozvíjí uhlíkové technologie

ZLATÝ DŮL MÁ ZELENOU BARVU. NĚMECKO ROZVÍJÍ UHLÍKOVÉ TECHNOLOGIE

Součástí Energiewende, tedy německé transformace energetiky, je nejen energetická efektivita a rozvíjení obnovitelných zdrojů energie, ale také strategický management pro ukládání zbytkových emisí CO₂. Německo proto vyvíjí technologie na zpracování oxidu uhličitého.

Ilustrační foto Shutterstock

Smyslem uhlíkové strategie je zabránit tomu, aby se odpadní plyny jakožto zbytkové emise CO₂ dostávaly do atmosféry a přispívaly tak k oteplování Země. Doposud se však nepodařilo v plné míře využít tyto zbytkové emise tak, aby nemusely být vypouštěny do ovzduší.

Kapitáni německého energetického průmyslu vynakládají stamiliony eur na to, aby se nalezlo řešení tohoto problému. V branži se hlasitě mluví o tom, že kdo přijde s řešením jako první, vydělá miliardy eur. Proto se hlavní německé společnosti předhání v lovu špičkových odborníků. Očekává se, že recept na komplexní využití skleníkových plynů bude znám za 5 let. Výzkum má tři části, které se označují anglickou zkratkou CCUS – Carbon Capture, Utilization & Storage, tedy zachytávání a oddělení oxidu uhličitého z odpadních plynů, jeho využití a uložení, respektive skladování.

Tato fáze však představuje problém jak technický, tak právní. V SRN je totiž aktuální právní úpravou ukládání CO₂ zakázáno. Spolková vláda sice pracuje v daném ohledu na změně legislativy, leč již nyní se objevují protesty proti uvolnění tohoto zákazu s ohledem na riziko poškození podzemního přírodního bohatství. Z technického hlediska se pak hledají další materiály či chemické báze, které by mohly posloužit k efektivnímu skladování energií. Momentálně jsou takto využívány takzvané materiály s fázovou změnou (PCM), což jsou složky umožňující latentní akumulaci tepla. Jde především o chemické soli, parafíny a esterové báze.

Na cestě k uhlíkové neutralitě

Největším producentem uhlíkových emisí je přirozeně německý průmysl, který se podílí plnou čtvrtinou na jejich celkovém objemu v SRN. Například v roce 2021 činila agregátní produkce uhlíkových emisí v Německu 168 megatun, z toho podíl průmyslu byl odhadován na 40-50 milionů tun. Z tohoto čísla zaujímá 47 % spalování odpadů, 27 % cementářský průmysl, 14 % ocelářský průmysl, 9 % výroba vápna a 3 % chemický průmysl. Na cestě k uhlíkové neutralitě, jíž má být v Německu dosaženo do roku 2045, zaujímá razantní snížení zplodin uhlíku a v důsledku toho tvorby skleníkových plynů klíčovou pozici. Proto vznikají specializované firmy jako například společnost Carboneer, která se zabývá zpracováním studií na řešení uhlíkové neutrality. Podle jedné z nich mohou náklady na skladování uhlíkových imisí dosáhnout až 285 eur za tunu. Hraje se tedy o mnohamiliardový byznys s perspektivou tučných výnosů na minimálně příští dvě dekády.

Problematika zachytávání a ukládání CO₂ bude i jedním z témat největšího německého energetického veletrhu E-world Energy & Water, který se letos uskuteční v termínu 20. – 22. 2. v Essenu.

Jaroslav Knot, ekonomický diplomat, Velvyslanectví ČR v Berlíně