Děti nejsou jenom naše budoucnost

„Žijí s námi už teď, proto bychom jim měli více naslouchat a snažit se pochopit, jak ony vnímají současný svět,“ říká výkonná ředitelka českého zastoupení UNICEF Pavla Gomba.

Jak jste se dostala k práci pro UNICEF?

Málokdo se asi narodí s tím, že chce pracovat v UNICEF. Ani já jsem dlouhou dobu neměla konkrétní představu, co budu v životě dělat. Začala jsem studovat chemii, pak jsem přešla na finance, dokončila jsem VŠE a předpokládala jsem, že budu pracovat někde v bance nebo v pojišťovně. Naskytla se mi však možnost zúčastnit se stáže v Zimbabwe, a ta mi značně převrátila hodnoty. Když jsem se vracela zpátky do Česka, jela jsem už s tím, že bych chtěla vykonávat profesi, která smysluplně pomáhá. Česká pobočka UNICEF v tu dobu zrovna hledala ředitelku financí, tak jsem se přihlásila do výběrového řízení, a oni mě vzali. Pracuji tady už více než 20 let a postupně jsem se stala výkonnou ředitelkou celé pobočky.

Co je hlavním posláním UNICEF?

UNICEF vznikl z organizace UNRRA, která zajišťovala humanitární pomoc po druhé světové válce. Jeho posláním je pomáhat dětem tam, kde je situace nejhorší. To nejhorší znamená chudobu a vysokou dětskou úmrtnost. Prioritně se zaměřujeme na ty země, kde vlády nejsou schopné zaopatřit dětem zdravotní péči, výživu, bezpečí a školní docházku. A zasahujeme také tam, kde došlo k nějaké krizové situaci, například k přírodní katastrofě nebo válečnému konfliktu.

Do kterých zemí tedy aktuálně směřuje největší část vaší pomoci?

V dlouhodobých programech zůstává prioritou subsaharská Afrika. Situace se tam sice zlepšuje, ale pomaleji, než bychom chtěli. Nejhůře na tom jsou země jako Nigérie, Demokratická republika Kongo, Etiopie. Vysoká dětská úmrtnost zůstává také v Indii nebo Pákistánu. Mimo ně však aktuálně zaznamenáváme nejvážnější humanitární krizi v Jemenu, kde již řadu let probíhá válka. Je tam naprosto rozvrácená infrastruktura a obrovská chudoba. Dále mohu jmenovat Afgánistán, Etiopii a pak Myanmar nebo Bangladéš v jihovýchodní Asii, kde letos v květnu prošel cyklon Mocha a napáchal značné škody.

Jak konkrétně vaše pomoc probíhá?

V každé zemi vypadá pomoc jinak, protože v každé zemi mají trochu odlišné problémy i podmínky. Jako příklad mohu uvést africkou Rwandu a asijský Bhútán. Obě země se potýkaly s malým počtem dětí ve školách a s velmi nízkým zastoupením dívek mezi školní mládeží. Problém byl stejný, ale příčiny se lišily.

Ve Rwandě, která v nedávné minulosti prošla genocidou a vládla tam chudoba, to bylo zejména kvůli přístupu k dívkám a ženám obecně. Podle něj má být žena doma, starat se o domácnost, nosit vodu a pracovat na poli. Není proto nutné, aby se vzdělávala. Dcera se navíc provdá a rodina ji ztratí, takže investice do ní se nevyplatí.

Naproti tomu Bhútán je jedna z mála zemí na světě, kde společnost preferuje ženy. Ženy bývají hlavou rodiny a dědí se tam po přeslici. Ale i přesto se tam dívky moc nevzdělávaly. Důvodem bylo, že přece zdědí dům a pole, takže budou zaopatřené a nepotřebují chodit do školy.

Ve Rwandě jsme se tedy zaměřili na zvýšení dostupnosti škol pro chudé rodiny. Velkou bariérou byla třeba povinnost nosit školní uniformy. Jejich nákup a udržování představovaly pro mnoho nemajetných finanční zátěž, kterou si nemohli dovolit. Proto jsme zavedli školy, v nichž děti nemusely uniformy nosit. Dalším opatřením byly motivační programy pro rodiče. Například když dívka chodila do školy a celý měsíc neměla absenci, rodiče dostali litr oleje. Ve vesnicích, kde se zaváděl vodovod, byl přiveden do školy. Takže děti každý den chodí s kanystrem a ze školy domů nosí pitnou vodu. Pitná voda umožnila zřídit školní jídelnu, kde děti dostávají najíst, budují se školní zahrady, kde si děti mohou něco vypěstovat. Je to celá řada drobnějších i větších programů, které do sebe vzájemně zapadají a doplňují se.

V Bhútánu řešení spočívalo hlavně v osvětě. Pracovalo se s rodiči, přesvědčovali se lídři komunit a probíhala řada jednání s budhistickými mnichy, kteří tam mají velkou autoritu. Cílem bylo přesvědčit společnost, že vzdělání má smysl i pro dívky.

Přináší vaše úsilí a investice nějaké výraznější výsledky? Dochází v zemích, kde působíte, ke zlepšení situace?

Určitě. Třeba v obou zemích, které jsem zmiňovala, už školní docházku nemusíme vůbec řešit. Do školy tam nastupují všechny děti a mnohem vyšší procento z nich také školu vychodí. A mění se i další věci. Když jsem byla ve Rwandě poprvé, byl problém dostat se do 30 kilometrů vzdáleného místa, protože tam neexistovaly silnice. Při mé návštěvě v roce 2019 mě překvapila kvalita dálnic, která je lepší než naše D1. A jasným dokladem toho, že se země rozvíjí a posouvá dopředu, pro mě bylo to, že místní policie zavedla radary na měření rychlosti. Společnost už tam řeší problémy stejné jako u nás, a dokonce dříve než my umožnili ve Rwandě podávat daňové přiznání elektronicky. Samozřejmě, že jsou tam stále lokality, kde chybí pitná voda, ale celkově se země neuvěřitelně skokově posunula.

Nedochází ale zároveň k rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými obyvateli?

Spíš bych řekla, že v obou zemích roste střední vrstva, která tam dříve nebyla. Díky vzdělání se společnost, kterou v minulosti tvořilo několik bohatých a obrovská masa chudých, zaplňuje i příslušníky střední třídy. Stále více lidí pracuje ve školách, ve zdravotnictví a v dalších profesích, které před dvaceti lety skoro nikdo nevykonával, mnoho obyvatel také začíná podnikat. Myslím, že se tak vytváří dobrý základ pro stabilní společnost.

V Evropě vnímáme jako velké neštěstí válku na Ukrajině. Můžete tento konflikt a jeho dopad na děti porovnat se situací jinde ve světě?

Měla jsem možnost navštívit mnoho válečných oblastí a řekla bych, že válka je to nejhorší, co se v životě dítěte může stát. Nicméně války probíhají neustále, aktuálně třeba v Sýrii nebo v Jemenu. To, že máme válku za humny, bylo pro mnoho lidí u nás takové nepříjemné probuzení, ale spousta obyvatel světa včetně dětí žije ve válečném konfliktu už řadu let. V Sýrii máme už celou jednu ztracenou generaci dětí, které se narodily do války a nic jiného nepoznaly. Následkem je pak mimo jiné snížená citlivost vůči násilí. Když děti uprostřed násilí vyrůstají, berou ho jako standardní řešení problému.

I v oblastech, kde přímo neprobíhají boje, ale země je ve válce, to pro dítě znamená ztrátu základních jistot, které jsou pro další vývoj nesmírně důležité. Už třeba jenom nutnost přesouvat se z místa na místo, nemožnost chodit do školy. Někde dochází k rekrutování dětí do ozbrojených sil, děti přicházejí o své blízké, často jsou vystavovány násilí nebo samy utrpí zranění… Ve válce děti prožívají věci, které by prožívat neměly, a pro mě jsou války to nejhorší, co se na světě děje. Přírodní katastrofy přicházejí, s tím se moc nedá dělat, nejhorší katastrofy jsou však ty, které si způsobují lidé sami.

Myslíte si, že někdy dospějeme do stavu, kdy UNICEF už nebude potřeba?

Moc bych si to přála. V některých oblastech se tomu blížíme. Tím, jak se země jako Thajsko, Malajsie, Singapur a další posouvají z kategorie chudých do střední třídy, klademe si otázku, jaké úkoly zde má UNICEF plnit. Určitě nenastal čas, abychom zavírali pobočky, ale mění se naše úkoly. Nemusíme dodávat pitnou vodu nebo řešit zdravotnictví, posouváme se však do oblasti ochrany dětí před negativními vlivy jako třeba násilí, internetová kriminalita a podobně. V každé zemi také stále zůstává určitý segment chudých dětí. Takže naše programy jsou v mnoha zemích subtilnější, ale pořád máme co dělat.

Kde UNICEF získává na svoje programy finance?

Naše programy realizujeme hlavně ve spolupráci s místními vládami. A zhruba čtvrtina rozpočtu UNICEF pochází ze soukromého sektoru – od firem nebo od individuálních, třeba i drobných dárců. Bohužel se stále častěji potýkáme s problémem, že vlády dávají prostředky na zahájení projektů, kdy je výsledek rychle vidět, ale na pokračování, když už je pokrok jenom pomalý, se jim pak tolik přispívat nechce. Třeba v Bhútánu, což je malá hornatá země se 700 tisíci obyvateli, se snažíme zajistit očkování pro všechny děti včetně nomádských komunit. Zdravotník s asistentem musejí jít pěšky po horách třeba tři dny, aby se dostali ke skupině, kde proočkují šest dětí. To se ve statistikách vůbec neprojeví, ale vyžaduje to značné náklady a úsilí a je třeba to dělat. Jenže se to špatně prezentuje dárcům, kteří chtějí za své peníze vidět nějaký výrazný výsledek. Proto jsem velmi vděčná těm, kteří nám posílají peníze pravidelně, třeba i pár stokorun. Jejich příspěvky nám umožňují zachovávat dlouhodobost a kontinuitu, která je pro úspěch mnoha projektů zásadní.

Máte i nějaké programy týkající se dětí v České republice?

I Česká republika má své problémy, ani v nejbohatších zemích není všechno vyřešené. Jedním z projektů, který zde rozvíjíme, jsou Města přátelská k dětem. Jejich cílem je vytvořit co nejlepší prostředí, v němž budou děti vyrůstat. Nejedná se jenom o parky, dětská hřiště nebo přechody pro chodce, i když i tyto věci sem samozřejmě také patří. Nad tento základ bychom ale chtěli, aby děti měly možnost zapojit se do života své komunity a svého města a podílet se na rozhodování v oblastech, které se jich týkají. Říká se, že děti jsou naše budoucnost, ale ony jsou už naše současnost. Žijí tady už teď. A my bychom se měli zajímat o to, jak vnímají prostředí, kde vyrůstají, protože jejich pohled je od toho našeho mnohdy odlišný.

Jedním z kandidátských měst na titul město přátelské k dětem je Český Krumlov. Letos jsme tam provedli dotazování dětí na základních a středních školách a v budoucnu bychom chtěli ve spolupráci s radnicí vytvořit i dětské zastupitelstvo. Děti tak dostanou možnost aktivně ovlivňovat to, co se ve městě děje. V tom vidím velkou hodnotu.

Další oblastí, kterou je u nás potřeba řešit, je dětská chudoba. Proti ostatním zemím Evropy je u nás sice poměrně nízká, ale přesto asi každé desáté dítě v Česku žije v relativní chudobě. Dětská chudoba je navíc vyšší než chudoba populace průměrně a nejsilněji dopadá na děti s jedním rodičem. Proto jsme navrhli a prosazujeme úpravu výpočtu životního minima tak, aby se první dítě započítávalo jako dospělý. To by rodičům samoživitelům hodně pomohlo. Zvláště v současné situaci vysoké inflace a rychlého růstu životních nákladů.

To, jak tyto skutečnosti život dětí ovlivňují, ukázaly i výsledky výzkumu Mladé hlasy, který proběhl v loňském roce. Více než třetina dětí uvedla, že finanční situace jejich rodiny se zhoršila. Dětské chudobě tedy musíme neustále věnovat pozornost.

Co zajímavého jste o českých dětech zjistili?

Třeba pocit štěstí je v Česku překvapivě stabilní. Šťastných se stále cítí více než polovina dětí. To je pozitivní zpráva. Stabilní ale bohužel zůstávají i věci, u nichž bychom si změnu přáli. Například poměrně vysoká incidence užívání návykových látek – cigaret, alkoholu, drog. Tu se v Česku stále nedaří výrazně snižovat.

Z dětství se také pomalu vytrácí bezstarostnost, důvěra a pozitivní naladění. Současná generace dětí méně důvěřuje dospělým včetně rodičů, děti jsou skeptičtější a klesá rovněž ochota žít v dospělosti v České republice. Samozřejmě, že ne každé dítě, které dnes tvrdí, že chce žít v Americe, se tam v dospělosti odstěhuje, ale o něčem to vypovídá. Přinejmenším by to mělo být varování pro naše politiky.

Používáte při práci i jiné statistické informace?

Pro to, abychom věděli, co máme řešit, a měli přehled, jak dobře to řešíme, jsou statistické údaje naprosto klíčové. Naše programy v zemích, kde dlouhodobě působíme, jsou založené na základních statistikách jako dětská úmrtnost, školní docházka, přístup ke zdravotní péči, výživa, přístup k pitné vodě. Plánujeme zpravidla na tři až pět let a pak vyhodnocujeme, nakolik se podařilo dosáhnout vytčených cílů.

UNICEF je také organizátorem ankety Dítě Česka. Jak tato akce probíhá?

Tento program nám dělá velkou radost. Jeho cílem je podpořit aktivitu dětí, aby neseděly jenom u počítačů a sociálních sítí. Chceme jim ukázat, že má smysl zajímat se o své okolí, dělat něco dobrého pro ostatní a pracovat na sobě. Inspirací nám byl časopis Newsweek, který před časem vyhlásil Dítě roku, a my jsme si řekli, že přesně to by měl dělat UNICEF. Podobná anketa tedy probíhá i v ostatních zemích.

Dítě Česka musí splňovat tři kritéria. Jednak by mělo v něčem vynikat, být v tom dobré až výjimečné. Může to být školní předmět, sport nebo koníček. To samotné ale nestačí. Chceme také, aby dítě bylo aktivní a dělalo něco smysluplného pro svoje okolí. A třetí podmínkou je, aby bylo inspirací pro své vrstevníky. Nehledáme génia zavřeného v laboratoři, ani dítě, které třeba zachránilo tonoucího z rybníka, ale oceňujeme dlouhodobou aktivitu a prospěšnost. Když jsme anketu vyhlásili poprvé, báli jsme se, jestli budeme mít dostatek přihlášek. Ale nakonec mě to, kolik po celé republice máme velmi nadějných a inspirativních mladých lidí, kteří dělají neuvěřitelné věci, velmi mile překvapilo. Když jsem četla jejich životopisy, měla jsem až komplex méněcennosti, protože ve svých šestnácti a sedmnácti letech jsem rozhodně takhle aktivní nebyla.

Kdo děti do ankety nominuje?

Nominace jsou otevřené úplně všem. Přihlásit dítě může rodič, učitel, spolužáci, vlastně úplně kdokoli. Před vlastním zařazením pak potřebujeme souhlas rodičů.

Anketa se vyhlašuje vždy začátkem roku a přihlášky je možné vyplnit na webu diteceska.cz až do konce září. Následně probíhá vyhodnocení a vyhlášení vítězů. Vždycky mi dělá ohromnou radost, když vidím tu spoustu skvělých mladých lidí, kteří nám tady vyrůstají.

Anketa má však jednoho nepřítele. Je jím skromnost. Učitelé nebo trenéři často říkají, že mají skvělého studenta či studentku, ale dítě Česka by asi mělo dokázat ještě něco víc. Já jim odpovídám, že hledáme úplně normální děti, a i když nakonec anketu nevyhrají, už samotná nominace je pro ně vlastně poděkování a ocenění toho, co dělají.

Jak se vyvíjí ochota Čechů přispívat na humanitární pomoc?

Je to paradox. Z různých výzkumů vychází, že Češi jsou skeptičtí a mají nízkou důvěru v to, že prostředky věnované na dobročinné účely se dostanou skutečně tam, kde je to potřeba. Ale když se ptáme, zda přispívají sami, jsou odpovědi stejné jako v jiných zemích. Moc tomu sice nevěříme, ale stejně dáváme. Mám-li mluvit pouze za UNICEF, tak nám se každý rok objem vybraných prostředků zvyšuje. Loni jsme v Česku získali více než 100 milionu korun. To nám umožňuje zachovávat stabilitu.

Proč bychom měli pomáhat s řešením problémů i ve vzdálených zemích, když sami doma máme svých problémů mnohdy až nad hlavu?

Určitě je potřeba, abychom přispívali i u nás. Není to buď, anebo. Ideální je, aby se každý člověk v rámci možností, které má, podílel na řešení problémů své rodiny, problémů širší komunity i problémů globálních. Já pro to vidím dva základní důvody. Jednak je to odpovědnost a uvědomění, že je správné pomáhat druhým, když můžeme. Vždyť kdyby UNRRA po druhé světové válce nepomáhala generaci našich babiček a dědečků, mnozí z nás by tu dnes ani nebyli. Když jsme to tehdy potřebovali, jiní nám pomohli, a teď je zase řada na nás.

Důvody pro charitu můžou být ale i čistě sobecké. Protože jako lidstvo čelíme globálním problémům, které ovlivňují život každého, ať žije kdekoliv na této planetě. Třeba covid ukázal, jak rychle se dokážou šířit nemoci. A když v nějaké zemi není dostatek vody na hygienu, nebo se tam neočkuje, představuje to riziko i pro nás. Pokud tedy chceme být jako lidstvo chráněni před různými nemocemi, tak jediné řešení je dostat zdravotní péči, pitnou vodu a děti do školy úplně všude. Podobně to platí pro porodnost. Často se setkávám s názorem, že kdybychom nesnižovali dětskou úmrtnost, nemuseli bychom se potýkat s přelidněním planety. Statistika ale ukazuje, že je to přesně naopak. Porodnost se snižuje tam, kde se snižuje dětská úmrtnost. V zemích, kde neexistuje sociální zabezpečení, znamená hodně dětí jistotu, že se o vás někdo postará ve stáří. Když ale ty děti často umírají, musíte jich mít opravdu hodně, aby se alespoň některé dožily dospělosti. Je prokázáno, že úplně ve všech zemích nezávisle na náboženství, kultuře a dalších okolnostech, když se podaří snížit dětskou úmrtnost, následně se sníží i porodnost. Ve Rwandě například klesla z průměrných sedmi dětí na čtyři. A souvisí to i se vzděláním dívek. Čím je žena vzdělanější, tím má méně dětí. Nejlepší řešení populační krize je tedy dostat holčičky do škol. Proto má smysl do našich programů investovat, protože pomáhají ochránit i nás tady v civilizované střední Evropě.

Kdyby vám zlatá rybka umožnila vyřešit jeden problém týkající se dětí ve světě, který by to byl?

Úplně jednoznačně bych chtěla, aby okamžitě přestaly všechny války, které se ve světě vedou. To by pomohlo velké spoustě dětí, které trpí za něco, co nezpůsobily.

Zkrácený rozhovor vyjde v zářijovém čísle časopisu Statistika&My.