Po válce zůstala republice jen tuna zlata - Jaroslav Moravec, vrchní expert peněžního oběhu, rozhovor

Rozhovor s J. Moravcem, vrchním expertem peněžního oběhu
Vojtěch Wolf (Ekonom 20. 7. 2023 strana 18, rubrika Rozhovory)

Zatímco dnes má Česká národní banka ve svých rezervách necelých 20 tun zlata, v éře socialismu to bylo o 92 tun více. „Stát, který neměl směnitelnou měnu, potřeboval velké zásoby, a proto zlato nakupoval nejen na Západě, ale i v SSSR a Číně,“ říká hlavní metodik ochrany platidel ČNB Jaroslav Moravec.

Jedním ze zdrojů státního zlata byla za první republiky národní sbírka. Kolik lidé přispěli?

Na zlatý poklad se v rámci takzvané první sbírkové akce, jež vznikla zcela spontánně na konci roku 1918, od lidí sesbíralo kolem 270 kilogramů zlata. Pro představu na konci roku 1920 měl bankovní úřad asi 6,5 tuny zlata. V roce 1935 jsme pak měli asi 99,8 tuny, což bylo největší množství, které jsme za první republiky měli. Výsledek této sbírky tak představoval asi čtvrt procenta našich tehdejších zásob. Zajímavostí je, že se nejednalo jen o zlaté kovy, ale součástí sbírky na zlatý poklad byly i mince ze stříbra či jiných kovů, jako mědi, nebo papírové peníze. Tyto předměty se prodávaly a naopak se za získané finanční prostředky nakupovalo zlato v podobě slitků. Pokud šlo o šperky a klenoty s historickou hodnotou, tak za ty stát na účet Bankovního úřadu převedl peníze a daly se do muzeí. Pokud šlo o šperky horší kvality, tak ty se tavily na zlato.

Byla československá koruna směnitelná za zlato?

V roce 1919 si Československo zavedlo svou vlastní měnu. Na rozdíl ale od poslední rakousko-uherské koruny zavedené v roce 1892, jež byla měnou zlatého standardu, tedy měla být směnitelná za zlato, ta naše nebyla.

Takže jediným obdobím, kdy si Češi mohli směnit peníze u banky za zlato, bylo za dob Rakouska-Uherska?

Lze to tak říct. Ve skutečnosti však výměna bankovek za zlaté mince fungovala jen v nejbohatších státech světa, jako byly Spojené státy či Velká Británie. Rakousko-Uhersko nezavedlo zlatý standard v jeho nejčistší podobě. Jednalo se zde ve skutečnosti o takzvaný standard zlaté devizy, kdy si občan mohl vyměnit vlastní měnu za takzvané zlaté devizy, což byly papírové bankovky států, které měly právě nejčistší zlatý standard. Tedy v Rakousku-Uhersku nebylo možné přijít do Rakousko-Uherské banky, která bankovky vydávala, se stokorunovou bankovkou a chtít za ni zlatou minci, ale šlo ji vyměnit za dolary a za ty pak v USA dostat zlato.

Pokud koruna nebyla zlatou měnou, proč tedy stát shromažďoval tolik zlata?

Rašín zavedl korunu skutečně jako čistě papírovou měnu. Tehdejší vyspělý svět ale směřoval k obnovení zlatých měn. Bankovní úřad ministerstva financí, tedy předchůdce centrální banky, a později Národní banka Československá usilovaly o obnovení zlatého standardu, a proto si snažily vytvořit zlaté rezervy. Nikdy ale u nás klasický zlatý standard nezačal fakticky existovat. V roce 1929 byl přijat zákon, kterým se přijal modifikovaný zlatý standard, a to v podobě měny zlaté devizy, respektive také zlatého slitku. Centrální banka měla zvláštním předpisem upravit, kdy bude umožněna samotná směnitelnost. K tomu ale nikdy nedošlo, protože tento zákon vyšel doslova v předvečer světové hospodářské krize. Zlato tak bylo primárně určeno pro emisi peněz, tedy aby se jich do oběhu nedostalo neoprávněné množství.

Jak vůbec stát zlato získával, aby se dostal na 100 tun v roce 1935?

Jednak šlo o pozůstatek po centrální bance monarchie. To bylo asi 12 tun. Poté Bankovní úřad odkupoval zlato přímo od tuzemských dolů. V roce 1934 došlo k přeměně již zmíněných devizových bankovek – dolarů či liber – na zlato. V roce 1934 byla vyhlášena takzvaná povinná nabídka zlata Národní bance Československé. Až na výjimky v podobě držby šperků či numizmatických sbírek nemohlo obyvatelstvo držet fyzické zlato. Tím republika získala asi tři tuny. Nejdůležitějším zdrojem však byl ve 20. a 30. letech nákup zlata na volném trhu. Tím získala kolem 50 tun.

Využilo se zlato někdy k jinému účelu než k nákupu deviz?

Například ve 30. letech, kdy platil zákaz držby zlata a povinný nákup, byla centrální banka výhradním držitelem zlata, a tak ho nejen nakupovala, ale i prodávala například zubařům, klenotníkům či pro průmyslovou výrobu. Stejně tomu bylo v době socialismu.

Po Mnichovu zásoby českého zlata dramaticky klesly. Jak to, když většina byla ve Švýcarsku a ve Velké Británii?

Asi 88 tun zlata bylo skutečně v cizině. Tři dny pro vzniku protektorátu přišel do sídla centrální banky zástupce německé okupační správy a úředníky přinutil vydat příkaz k převodu zlata. Zároveň to ale bylo s příslibem, že zůstane účetně napsané na Národní banku pro Čechy a Moravu. To Němci celou válku dodrželi. Dokonce se s ním, i když dle potřeb Německé říše, obchodovalo, tedy někdy se prodávalo a někdy naopak kupovalo.

Jak to vypadalo se zásobami zlata po válce?

Bylo vyčísleno, že jsme kvůli Německu přišli o 41,6 tuny zlata. Vedle něho ale bylo ještě dalších asi 27 tun zlata, které bylo uloženo u Bank of England. Toto zlato chtěla okupační moc také převést na Říšskou banku, ale Bank of England tuto operaci zablokovala. V průběhu války bylo zlato použito exilovou vládou v Londýně pro krytí nákladů spojených s válkou. Po jejím skončení Britové vše vyúčtovali a část vrátili, ovšem v penězích. Československo tak přišlo nejen o zlato ve prospěch Německa, ale i Velké Británie. Fakticky tak v trezorech Národní banky zbyla jen necelá tuna zlata.

Povedlo se získat zlato, které Německo uloupilo?

Z celkového zlata, které Německo po Evropě uloupilo, se našla polovina. Takzvaná tripartitní komise přijala rozhodnutí, že se jednotlivé státy uspokojí poměrným způsobem. Z těch 41,6 tuny se nám přiznalo 24 tun zlata. V roce 1948 jsme získali šest tun a zbývajících 18 tun jsme měli obdržet ve splátkách. K tomu ale nedošlo, neboť po spuštění železné opony blokovaly návrat zlata vlády USA a Velké Británie. Ty si totiž nárokovaly finanční kompenzace za znárodnění a za poškození ekonomických zájmů svých občanů a firem. K dohodě nakonec došlo až v roce 1982, kdy jsme zaplatili USA náhradu 80 milionů dolarů a Velké Británii 24 milionů liber. Následně 18. února 1982 přistála na Ruzyni tři letadla s 18 tunami zlata na palubě.

Čím lze vysvětlit, že za socialismu zásoby zlata tolik vzrostly, když jsme měli dokonce historicky nejvíce asi 112 tun zlata?

Od poloviny 50. let až do konce 60. let naše zásoby masivně rostly. Již tehdy se dostaly na prvorepublikovou úroveň. Bohužel my ale o tomto období nemáme archivní záznamy a nevíme, na základě čeho rostlo. Ta dokumentace se ztratila. Jsou jen indicie, že se centrální banka smířila s tím, že zlato ze zahraničí nedostane, a stát, který neměl směnitelnou měnu, potřeboval velké zásoby, a proto zlato nakupoval nejen na Západě, ale i v SSSR a Číně.