Kdo může za levnější potraviny? Vláda to není, spíše jde o to, že Češi už nemají peníze, už se totiž nechali jako příslovečné ovečky oholit úplně dohola

Premiér Petr Fiala se dnes při sněmovních interpelacích vyjádřil i k cenám potravin. „Ceny potravin klesají, je to výsledek tlaku naší vlády.“ Tento výrok je ale třeba uvést na pravou míru. Veřejnost je totiž zmatena, v obchodech zatím přílišné zlevňování nepozoruje. Přinejlepším jen částečné.

Potraviny totiž zlevňují zejména krátkodobě, z měsíce na měsíc. Pokud se ale podíváme na vývoj v posledním roce, jsou stále výrazně dražší.

Třeba vejce letos v dubnu zdražovaly meziročně, v porovnání s loňským dubnem, o více než 40 procent, ale přitom mezi letošním březnem a dubnem zlevnily o 13 procent. Z dlouhodobého hlediska byla veřejnost uvyklá spíše cenám před oním více než 40procentním zdražením uplynulých dvanácti měsíců. Takže považuje vejce za abnormálně drahá stále. I když, pravda, už ne až tak moc abnormálně drahá, za jaké je měla třeba v březnu nebo v únoru letošního roku.

Když něco zdraží opravdu o hodně a pak to o trošku zlevní, politici by měli volit přece jenom opatrnější slovník. Zatím jde spíše – v meziročním pohledu – o zmírňování tempa dosavadního zdražování. Ostatně právě takovou dikci volí i Český statistický úřad.

Korekci si zaslouží ale zejména premiérův výrok, že pokles cen potravin je dílem vlády. Nikoli. Jedná se především o výsledek slabší poptávky obyvatel ČR na jedné straně a poklesu cen vstupů výrobců, zpracovatelů a dodavatelů na straně druhé. Pokles cen vstupů je výsledkem dění ve světě, jako je snížení cen ropy nebo rostoucí obava z ekonomického propadu USA. S tím česká vláda pochopitelně nemá nic společného.

A co tedy ona slabší poptávka obyvatel ČR? Jak známo, nejlepším lékem na inflaci je zase jen inflace. Když například potraviny v důsledku inflaci zdraží natolik, že si jich lidé nemohou kupovat tolik jako před zdražením, vzniká tím přirozeně tlak na přibrzdění až zastavení cenového růstu. To přesně se nyní děje.

Podle nejnovějších dat ČSÚ – březnových – klesly maloobchodní tržby za potraviny meziročně o bezmála devět procent. Důležité je, že tento devítiprocentní pokles již zohledňuje inflaci. Obyvatelé ČR si tedy právě ponejvíce kvůli drahotě letos kupují o takřka desetinu potravin a nápojů méně než ještě loni toto dobou. Loni totiž ještě mnozí disponovali polštářem úspor z doby pandemie. Jenže ten už se od té doby ztenčil, případně zcela zmizel. Na probíhající pokles svých tržeb musí prodejci i dodavatelé zkrátka reagovat tak, že utlumí dosavadní nárůst svých cen.

Přitom ještě loni se například právě prodejci potravin – zejména obchodní řetězce – vezli na vlně takzvané maržové inflace. Maržová inflace představuje výrazný nárůst marží a zisků firem a podniků – ať už jde o obchodní řetězce, energetické podniky a mnohé další – na celkovém výkonu ekonomiky, měřeném hrubým domácím produktem.

Maržová inflace je klíčovým vysvětlením toho, proč česká ekonomika jako celek loni solidně bohatla, v očištění o inflaci o 2,5 procenta, zatímco lidé historicky rekordně chudli, jelikož jejich výdělky se propadly po očištění o inflaci o 7,5 procenta. Tak propastný rozdíl mezi výkonem ekonomiky a vývojem životní úrovně lidí nikdy v historii ČR nenastal ani vzdáleně. Loni zkrátka lidé v Česku z růstu ekonomiky zpravidla neměli zhola nic, naopak na něj paradoxně dopláceli. Došlo totiž k tomu, že lidé své covidové úspory ochotně „předali“ firmám a podnikům, a jejich manažerům a akcionářům, často zahraničním (do zahraničí každoročně odtékají z Česka stovky miliard korun v podobě dividend). Firmy a podniky si totiž své marže navýšily natolik, že pokryly nejen zvýšené náklady třeba v podobě dražších energií, ale ještě navíc se zahojily po covidu. Právě díky oné maržové inflaci.

Zkrátka a dobře, jako by se nechumelilo, firmy a podniky vytáhly z kapes obyvatelstva jeho covidové úspory. Tyto úspory ovšem vznikly z nemalé části za cenu obrovského nárůstu veřejného zadlužení v letech 2020 až 2022, v řádu stovek miliard korun. Tyto stovky miliard bude nyní třeba splácet. Proto se lidem mají konsolidačního balíčku, představeného minulý týden, zvýšit četné daně. Pravda, má se tedy zvýšit i firemní daň, ale její břímě firmy zřejmě přenesou na zákazníky. A pokud to nepůjde, uchýlí se k daňové optimalizaci, případně k vyvedení zisků či pracovních míst do zahraničí. Jinými slovy, firmy a podniky vytáhly z kapes lidí úspory, které ovšem tam byly na dluh, jejž teď budou v podobě vyšších daní splácet řadoví občané samotní, nikoli ony firmy.

Obyvatelé ČR se loni celkem ochotně „nechali holit jako ovečky“, protože uvěřili z velké míry vyfabulovanému narativu firem a podniků – od čerpadlářů, přes obchodní řetězce po energetické podniky –, že „musí tolik zdražovat kvůli válce“. Prostor maržové inflaci přitom z velké části nechtěně otevřeli i mnozí politici, kteří proklamacemi typu té, že i „Česko je ve válce“ celou loňskou situaci dramatizovali. Chtěli tak burcovat veřejnost a zároveň vyslat signál mezinárodní scéně, jenž měl přesvědčivě ozřejmit, na čí straně Česko stojí. Jenže tím současně dodali celé situaci právě na dramatičnosti a naléhavosti, takže vyburcovaná, ale i vystrašená veřejnost byla ochotna firmám a podnikům tolerovat abnormální navýšení marží a zisků. Takové, které by jinak běžný konkurenční boj a standardní hospodárnost a spotřebitelská obezřetnost řadového zákazníka nepřipustily.

Potraviny tak nyní zmírňují svůj cenový růst, protože v kapsách obyvatelstva ČR už prostě žádné covidové úspory nezbyly. Firmy a podniky už je mají u sebe. A rozdělí si je teď jejich manažeři třeba v podobě bonusů, případně akcionáři ve formě dividend. Podíl vlády na zmírnění cenového růst potravin se limitně blíží nule. Skutečným důvodem je mnohem spíše to, že Češi jako ovečky se nechali ostříhat už úplně dohola a žádná vlna už nezbývá.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank

Okomentovat na Facebooku