Na standardní zisky nikomu nesaháme - rozhovor s ministrem financí Zbyňkem Stanjurou

Rozhovor s ministrem financí Zbyňkem Stanjurou
Datum 21.11.2022, Zdroj: Euro, Autor: Veronika Dospělová

Jestli si někdo myslí, že zejména dneska nevyužívají firmy všech možností daňových zákonů, aby si snížily daňový základ, a tím pádem daně, nežije v realitě, říká ministr financí Zbyněk Stanjura

To už není otázka, jestli chceme, my prostě musíme, říká ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) k potřebě prosadit novou důchodovou reformu.
Jeho rozpočet na rok 2023 čelí v poslední době velké kritice, a to ze všech stran. Politickým odpůrcům ani odborné veřejnosti se nelíbí obrovský schodek spolu s nízkou příjmovou stránkou.
Mnohým zase vadí zavedení windfall tax, jinak také nazývané „válečná daň“ nebo daň z mimořádných zisků. Ministr na kritiku reaguje klidně nebo vůbec.
Rozpočet v době krizí podle něj musí hlavně udržet sociální smír. „Budeme ale postupovat směrem k výraznějším systémovým změnám zejména na straně výdajů,“ ujišťuje Stanjura v rozhovoru pro týdeník Euro.

Evropská inflace je způsobena nejen energetickou krizí, ale také nepromyšlenou fiskální politikou hlavně během covidových let. Jak velkou zátěží je ve vašich výhledech právě dědictví po vládě Andreje Babiše?

Bylo by samozřejmě lepší, kdybychom po letech konjunktury vstupovali do těžkých let s přebytky a rezervami, ale nic z toho není. Nejenže jsme zdědili vysoké deficity, povedlo se navíc vyprázdnit i dlouho vytvářené rezervy. Všechna opatření, která teď musíme udělat, abychom zvládli vysoké ceny energií, jedou na dluh. O to je to těžší – musíme přemýšlet o každé koruně. Víme, jaká je situace, co se týče úrokových měr, a hlavně cena za státní dluhy roste. Ono se tomu říká eufemisticky „obsluha státního dluhu“, ta byla dlouhodobě kolem 40 miliard ročně a v roce 2025 může dosáhnout až 100 miliard ročně. Tady se ukazuje, jak drahé byly ty dluhy v době konjunktury.

Nemluvě o opozici, co říkáte na ostrou kritiku, řekněme, z vlastních ideologických řad? Mám na mysli třeba Mirka Topolánka nebo Miroslava Kalouska, který se dokonce vyjádřil, že pokud by na jeho rozpočet napsala Národní rozpočtová rada takové stanovisko, tak se rituálně zastřelí?

Myslím, že v jeho době ještě Národní rozpočtová rada nebyla. (smích) Ne, vážně, nepovažuji za realistické v době tak mimořádných vnějších šoků, jako jsou válka na Ukrajině, vysoké ceny energií a vysoká inflace, zavádět přísná fiskální pravidla. Zaprvé na to zatím nebylo ani dost času, abychom to v rámci koalice vydiskutovali a získali většinu. Myslím, že teď přichází ten čas, abychom v roce 2023 našli úsporná řešení středně- a dlouhodobého charakteru, případně změnili zákony tak, aby ta řešení platila od začátku roku dalšího. Na druhé straně, pokud ta kritika přichází zprava, tak to vítám. Dosud jsme byli kritizováni jen z jedné stany, že máme málo výdajů, že jako vláda málo pomáháme. Najít balanc mezi třemi pilíři – udržením sociálního smíru, udržitelnými rozpočty, respektive snižujícími se schodky státních rozpočtů a investiční aktivitou státu – není jednoduché. Ale tato vláda bude postupovat směrem k výraznějším systémovým změnám zejména na straně výdajů.

Váš vládní kolega Marian Jurečka uvedl v České televizi k otázce daní, že nejsou spravedlivé a nikdy nebudou, a také, že vás rozsoudí čas – souhlasíte? A není právě čas něco, co teď nemáte? S tím souvisí i kritika, že debaty, které k těmto urgentním tématům vláda vede, jsou dost zdlouhavé. Zvenčí to skutečně může vypadat, že se mnoho neděje.

Nevím, jestli jsou ty debaty zdlouhavé, to je vždycky velmi subjektivní hodnocení. Právě proto, že je tak vysoká inflace, jsou vysoké ceny všeho, nejen energií, nepovažuji za rozumné vzít 80 miliard korun zaměstnancům, dát je do státního rozpočtu a rozdělovat je zpátky. Na to není vhodný čas, lidé vědí mnohem lépe, jak s penězi naložit, než ví kterákoli vláda. Vím, že jsme pod kritikou, že jsme snížili daně, ale já toho nelituji.

Mluví se teď hlavně o windfall tax, to je jedna věc... a ještě se k ní vrátíme. Nevyžaduje ale situace skutečně komplexní daňovou reformu, která by vyřešila strukturální nedostatky na té příjmové straně?

Musíme si předně říct, jaké je vlastně zadání. Jestliže má zůstat stejná daňová zátěž, ale má se změnit váha jednotlivých daní, je to jiná debata, než když chceme mít třeba o 15 procent vyšší daňové příjmy než doposud. Osobně nevidím prostor pro zvýšení přímých daní, ať už fyzických, nebo právnických osob. U těch nepřímých spotřebních nebo majetkových je prostor pro debatu, jak udělat dobrý mix těch opatření. To určitě ano.

Je pro ODS idea nezvyšovat daně stále únosná a především obhajitelná do budoucna?

Před volbami jsme slíbili, že nebudeme zvyšovat daně. To je i v našem programovém prohlášení. A popravdě, když pominu windfall tax jako mimořádnou záležitost, udělali jsme už několik kroků, které daňovou zátěž naopak snižují – zrušení velké části silniční daně, přechodné snížení spotřební daně u benzinu na čtyři měsíce a u nafty na rok a půl a tak dále. Tohle všechno může v některých letech dělat až 30 miliard ve prospěch daňových poplatníků. Čili aniž bychom porušili programové prohlášení, máme možnost v tomto objemu hledat mix těch ostatních daní a ty zvýšit, přičemž ale celková daňová zátěž zůstane stejná.

Platí obecná poučka, že všechny kroky směrem k reformám se musejí udělat v prvním roce vlády. To nestihnete. Vidíte ale reformy, se kterými by právě už tato vláda měla hnout? Mám na mysli konkrétně důchodovou reformu, která je naprosto klíčová právě pro rozpočet.

V roce 2023 určitě musíme jako vláda ty návrhy přinést do parlamentu. Určitě ano. Už budeme na ministerstvech právě více než rok, bude dost času i na debatu mezi pěti vládními stranami. V oblasti důchodové reformy jsou navíc dopředu známé parametry, které se mohou jen upravit, a jde pouze o politickou shodu a politickou odvahu to udělat. Nic jiného než to, co vymyslely a doporučily různé komise roky dozadu, už nevymyslíme. Takže potřebujeme politickou odvahu a většinu. Oboje teď musíme právě v tom příštím roce najít a tyto změny prosadit.

Verzí reformy je hotových mnoho, poslední byla na stole ke konci mandátu ministryně Aleny Schillerové za ANO, která tuto vládní prioritu v podstatě smetla se stolu. Jste s tímto materiálem seznámen? Není podle vás použitelný?

Podstatnou myšlenkou tam byl minimální důchod. Na tom se mohou všichni shodnout, ale neshodnou se už, jak vysoký má být. A to není dořešeno. Důchody musejí zachovávat dva prvky, a to solidaritu, ale i zásluhovost. Pokud někdo roky do systému nadprůměrně přispívá, zaslouží si mít nadprůměrný důchod. Takže nás čeká zaprvé debata o vyvážení těchto dvou principů a zadruhé debata, které se nevyhneme, a tou je navýšení věku odchodu do důchodu.
Je potřeba také říct, že jakékoli změny parametrů se budou týkat lidí 50 minus. Současní penzisté nebo ti, co mají krátkou dobu do penze, zůstanou beze změny. Nedostali by dost času na to, aby změnili své chování, nemohli by se připravit. Takže se musíme soustředit na ty mladší, kteří už dostanou šanci použít jiný nástroj a naspořit si dostatek peněz do penze.

Podle prognóz bude jeden pracující na dva důchodce už ve třicátých letech. To je v podstatě za rohem. Co s tím tedy tato vláda bude konkrétně dělat?

Naprosto souhlasím, je to za rohem. Také se tohle téma v politické debatě roky odkládalo, jak to mnohdy bývá. Nechci tím kritizovat konkrétní vládu, dlouho se zkrátka odkazuje k roku 2030, který byl stále daleko. Ale teď už daleko není. Do důchodu půjdou silné ročníky z kraje sedmdesátých let, takzvané Husákovy děti, a my musíme něco udělat. To už není otázka, jestli chceme, my prostě musíme.

Souhlasil byste s přístupem: máte buď děti, nebo úspory, a to povinně?

Takhle obecně bych s tím rozhodně nesouhlasil, je to příliš zjednodušené. Takhle se to rozdělovat nedá.

Nechme tedy důchodovou reformu ještě chvíli spát a vraťme se k windfall tax. Nebudou se jí firmy vyhýbat? Není až příliš vysoká?

Jestli si někdo myslí, že zejména dneska nevyužívají všechny firmy všech možností daňových zákonů, aby si snížily daňový základ, a tím pádem si snížily daně, tak nežije v realitě. Bavíme se samozřejmě o legálních postupech. Proti těm nelegálním postupům má stát dlouhodobě nástroje, které všichni znají, nemusím je jmenovat. Není to tak triviální, jak někdo říká, že firmy začnou daňově optimalizovat a my nic nevybereme. Je třeba si říct, že ten nástroj je opravdu mimořádný, je na zdanění mimořádných zisků, nikoli standardních. Na ty nikdo nikomu nesahá. Takže některé komentáře mi opravdu přijdou příliš pesimistické.

Přesto, co když se z této daně opravdu nevybere do rozpočtu tolik, kolik je nyní naplánováno? Ekonomové mluví o 30 miliardách oproti plánovaným 100 miliardám.

Opakovaně v té debatě říkám – a ono se na to často zapomíná – že máme dva nástroje. Nejdříve si řekněme, proč tu daň zavádíme. Rozhodli jsme se zastropovat ceny a díky tomuto rozhodnutí vzniká nárok na kompenzaci. Chceme zdroje z této daně využít pouze na zvládání vysokých cen energií. Není to tak, že jako stát přemýšlíme, koho bychom ještě zdanili. Stát musí mít peníze na zvládnutí vysokých cen energií pro domácnosti, malé a střední firmy a kombinovanou formou i pro ty velké. To je důvod zavedení této mimořádné daně. A ty dva nástroje – zastropování cen vyrobené elektrické energie u producentů elektřiny a windfall tax – jsou spojité nádoby. Když dám nižší cenu, ze které budou ti producenti odvádět do státního rozpočtu, snížím jim zisk, a tím pádem snížím výnos windfall tax. A naopak když dám strop vysoko, zvýším jejich zisk a výši daně z mimořádných zisků.

Takže kolik to tedy bude?

Může se ukázat, že bude z windfall tax nakonec třeba 60 miliard nebo jen 40 miliard korun, protože se více vybere na odvodech nad zastropovanými cenami. Důležité je, že dohromady tyto dva nástroje přinesou příští rok do státního rozpočtu 100 miliard korun, a to je podle mě spíše konzervativní, respektive spíše pesimistický odhad. Tyto peníze pak chceme použít na kompenzace a zastropování cen.

Neměla by být navýšena korporátní daň? Myslíte, že pomoc korporátnímu sektoru je něco, co se státu vrátí?

My máme v rámci Evropy korporátní daně velmi nízké a domnívám se, že to je jedna z posledních výhod, které u nás právnické osoby mají. Pokud mám mluvit za ODS, v této chvíli o navýšení této daně neuvažujeme.

Proč jste u zdanění bank nevyužili doporučení České národní banky o stropu na tři miliardy zisku a zvolili jste vyšší hranici?

Na rozdíl od jiných jsem nechal tohle na odborném aparátu, neměl jsem dopředu seznam bank, abych zjišťoval, která tam zůstane a která ne. ČNB nedoporučovala zdanění malých bank vůbec s tím, že pokud nechceme zatížit ty banky, které jsou stále malé a jen z formálních důvodů se nazývají středními, máme nechat hranici šest miliard. Z hlediska stability trhu jsme vsadili na jistotu a větší odolnost.

Ovšem nezahrnutí například PPF Banky vyvolalo spekulace o napojení této skupiny na ODS. Tomu se nedalo předejít?

U těchto spekulací říkám hezky česky „podle sebe soudím tebe“. Nic takového v tom roli nehraje. To číslo není vymyšlené, je to hranice, nad kterou ČNB identifikuje velkou banku.

Jak ta dočasná daň z neočekávaných zisků zapadá do Basilejských pravidel, takzvaných Basel III, která mají zvyšovat odolnost bankovního sektoru, a kterou jste schválili před dvěma týdny v Bruselu na Ecofinu, tedy Radě pro hospodářské a finanční věci?

Žádný problém v tom nevidím.

Proč vypadají odsouhlasená řešení vesměs jako dočasná?

Dočasné jsou spíš odchylky, které se nám podařilo domluvit na úrovni členských států. Ta jedna probíhala na technické úrovni více než rok. Na Ecofinu jsme schválili takzvanou general approach čili obecnou shodu tak, aby se dalo pokročit v dalších jednáních. Považuji to za velký úspěch nejen českých vyjednavačů, ale všech členských států, že jsme po tak dlouhé době tu shodu našli. A v rámci shody jsou právě některá přechodná ustanovení, která v rámci členských států umožní pomalejší implementaci Basilejských pravidel, například v případě nízkorizikových hypoték. Vidím to jako dobrou cenu za kompromis.

Naopak plán RePowerEU čili odchod od ruské ropy a plynu se podařilo dojednat velmi rychle. Předpokládám, že doufáte ve schválení ještě během českého předsednictví?

V téhle chvíli čekáme na Evropský parlament. Nám se skutečně povedlo vyjednat to v rekordně krátké době, ještě když jsem jel na zasedání Ecofinu 3. října, většinu jsme neměli. Ale v rámci bilaterálních jednání se to povedlo. Teď bude probíhat trialog (mezi Evropským parlamentem, zástupci států EU a úředníky Evropské komise – pozn. red.) a snad se to za našeho předsednictví stihne. Nebylo vůbec jednoduché shodu mezi Evropskou komisí a členskými státy najít.

Jaký je tedy ten kompromis?

Vy určitě víte, že se řešily hlavně dva problémy – zdroje a klíč. Dělíme 20 miliard eur mezi všechny členské státy a změnili jsme klíč rozdělování podle toho, jakou měrou je ten který stát závislý na ruských zdrojích a ruských fosilních palivech. To je podle mě velmi důležité, hlavně pro státy východní a střední Evropy. Nyní je podíl z balíku peněz pro ně vyšší než v předchozích návrzích. Zdrojem je inovační fond a emisní povolenky.

Jste tedy spokojen i s podílem pro Česko, který je zhruba 16,5 miliardy korun?

Ano, podíl je 3,4 procenta, přičemž máme 2,2 procenta populace (EU). Ale my jsme to samozřejmě nevyjednávali tak, aby to vyšlo dobře jen pro Česko, to by nám ani neprošlo. Snažili jsme se tam opravdu promítnout míru závislosti na ruských fosilních zdrojích a zastropovali jsme to shora, ale i zdola, aby tam byl solidní rozpočet i pro malé státy. Díky tomu se nám podařilo najít tak širokou shodu a vyjednat solidní kompromis.

Už víme, na co ty peníze v Česku využijeme?

Typologicky je to samozřejmě na projekty, které snižují závislost na Rusku, tedy třeba navýšení kapacit ropovodu TAL plus, dále přípravné práce horkovodu z Dukovan do Brna, nákup zásobníků plynu. Vláda má k dispozici seznam projektů, kterých je podle všeho víc, než kolik zaplatí celková alokace pro Česko.

V pořadu Otázky Václava Moravce v ČT jste uvedl, že od roku 2024 budou moct firmy kompletně fungovat v eurech včetně placení daní. Proč tedy prostě nepřijmout euro?

Chceme otupit spor mezi občany a částí podnikatelského sektoru, i spor uvnitř podnikatelského sektoru samotného. Bude to nabídka – když firma z hlediska charakteru její činnosti usoudí, že je to pro ni výhodné, může to využít. Aniž by to zatěžovalo ty, kteří euro využívat nechtějí. Jsem vždy příznivcem toho mít více možností a ne povinností. Podle mě je to dobrý kompromis, pokud to umožní dobře fungovat a prosperovat našim exportérům. Ale my bychom v této chvíli euro ani přijmout nemohli, protože neplníme Maastrichtská kritéria.

Kdybychom je splňovali, byl byste osobně pro přijetí?

Víte, že ODS je v tomto opatrná. Otočil bych to – nejdříve splňme domácí úkol a až budeme mít veřejné finance v pořádku, můžeme uvažovat, zda euro ano, nebo ne. V tuhle chvíli je zbytečné ztrácet energii v politických debatách, když ta kritéria neplníme.