Průmysl brečí, že mu vláda nepomáhá. Dříve či později pomoc přijde a s ním i vyšší dluh

Vláda dlouho přemýšlela, jak pomoci domácnostem zaplatit rostoucí náklady na energie, až přišla se zastropováním cen, což by mělo stát 130 miliard korun. Průmyslu by měla stačit pomoc ve výši 30 mld. Kč. To je na první pohled nedostatečné, když vezmeme v potaz, že průmysl spotřebovává několikrát více energií než domácnosti. Dostatečná pomoc průmyslu by tak vyšla na několik stovek miliard korun. Na to ale není kde brát.

Problémem je, že zatímco u nás na pomoc průmyslu peníze nejsou, v zahraničí už je našli. Např. Německo na pomoc domácnostem a průmyslu vyčlenilo 200 miliard ovšem nikoli korun, ale eur. To je částka blížící se hrubému domácímu produktu ČR. Jinými slovy, astronomické číslo, díky kterému německý průmysl přežije. Toho už se bojí české podniky, protože pokud nedostanou větší pomoc, budou muset zdražit, propouštět, nejspíš omezí výrobu a některé i skončí. Zboží za rozumnou cenu bude najednou málo, což postupně ovlivní skrze dodavatelské řetězce celý průmysl. Český průmysl bude tedy nekonkurenceschopný.

Průmysl ví, co chce

Průmyslníci se zlobí, že nepotřebují pomoc, která přijde někdy. Potřebují pomoc, která přijde hned. Žádají proto vládu o urychlené dopracování příslušných nařízeních ke kurzarbeitu, o předložení daňových opatření na podporu firem například úpravou záloh u daně z příjmů či urychlené zajištění schválení programu EGAP PLUS a jeho vyhlášení.

Průmyslníci se rozčilují, že ve světě vidí řadu druhů inspirativních opatření a u nás vidí jen nějakou podporu, a ještě s malým rozpočtem. Průmysl poukazuje na decoupling ve Španělsku, garanci ceny určitého množství elektřiny dodávané na trh ve Francii, zastropování ve Velké Británii i pro velké spotřebitele atd. Když to shrnu, průmyslníci by měli nejraději stejnou pomoc jako domácnosti. To, jak jsem si už řekli, ale nepadá v úvahu, pokud chce vláda udržet vládní dluh na uzdě.

Jenže to je složité. Bez pomoci mohou mnohé podniky skončit. Německý ministr Lindner proto mluví o tom, že je Německo v energetické válce, a to s sebou nese nová opatření. Jedním z nich je, že německá vláda nemůže na válce vydělávat, a proto snižuje sazbu DPH u zemního plynu a dálkového tepla z původních 19 % na nových 7 %. To je skvělý argument.

Navíc Němci přicházejí se zajímavým účetnictvím. Rozdělují krizová a běžná rozpočtová opatření. Takže najednou je vidět, jak hospodaří stát sám o sobě a co ho navíc stojí válka. To je chytré řešení. Ve svém důsledku to ale nic nemění. Dluh z obojího je nutné nakonec sečíst a zaplatit. Lze tedy očekávat, že i Německo jako jedna z mála zemí s nejvyšším možným ratingem, bude mít rating zhoršen.

Podle mě může být ještě hůř. Výbuch trubek Nord Streamu ukazuje, jak jednoduché je poničit plynovod. Ten, kdo na tom měl zájem, nejspíš chtěl Evropu vyděsit a zvýšit cenu plynu. Jenže zničení plynovodu, kde stejně plyn nepřitékal, cenu nezvýšilo. Jiné by to bylo, kdyby byl zničen plynovod, kterým do Evropy proudí norský plyn. To by katapultovalo ceny a Evropu vyděsilo mnohem víc. K tomu by šlo podobně snadno zničit i internetové propojení v oceánech spojující Evropu se zbytkem světa. Pokud jsme ve válce, vše, co ublíží Evropě, je možné.

Co z toho plyne pro trh?

Český rozpočet zatím nepočítá s výraznější pomocí průmyslu. Předpokládám ale, že časem si i on pomoc vybrečí. Státní dluh tak poroste rychleji, než se dnes počítá. Zhoršení ratingu by pak mělo být jen otázkou času. Výnosy dluhopisů proto ještě více porostou. Bude to přitom celoevropský trend.

Ing. Vladimír Pikora, Ph.D.

Makroekonom, analytik finančních trhů a publicista

Vystudoval VŠE, kde získal doktorát. Nejprve působil jako hlavní ekonom Volksbank CZ, a.s. Následně spoluzaložil analytický dům Next Finance, aby později založil Pikora Invest. Aktuálně působí na pozici hlavního ekonoma Comfort Finance Group. Je autorem řady knih s ekonomickou tématikou a více než tisíce článků do médií. Řadu let pravidelně přispívá komentáři na webu časopisu Reflex.