Vstup Finska a Švédska do NATO: Kdy k němu dojde a co bude znamenat?

Finsko a Švédsko, dvě severské členské země EU, jež v bezpečnostní politice dosud stanuly mimo NATO, v reakci na ruskou agresi na Ukrajině deklarovaly, že chtějí rozšířit řady Severoatlantické aliance. Pro bezpečnostní a geopolitickou situaci v Evropě i ve světě toho bude představovat významný milník. Proces vstupu však není bez komplikací – svoje zamítavé stanovisko dalo najevo Turecko. Podaří se nalézt s Ankarou společnou řeč a v co přístup severských zemí do NATO vyústí? O tom hovořili experti v online debatě uspořádané Institutem pro politiku a společnost.

Debaty se zúčastnili velvyslankyně ČR ve Švédsku Anita Grmelová, velvyslanec ČR ve Finsku Adam Vojtěch, armádní generál a bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý a výzkumnice z CEVRO Institutu Martina Heranová. Debatu moderoval Jan Havlíček, analytik z Institutu pro politiku a společnost.

Je to historický okamžik

Grmelová na úvod připomněla, že Finsko i Švédsko se svojí přihláškou do NATO rozhodly opustit politiku neutrality, v případě Švédska se tak děje po 200 letech. „Je to historický okamžik,“ uvedla. Hlavním podnětem pro toto švédské rozhodnutí bylo podle ní jednak jednání Ruska, jednak kroky Finska. Poté, co Rusko podniklo v roce 2014 invazi na Krym, Švédsko začalo postupně přehodnocovat svoji bezpečnostní doktrínu a veškerou politiku tvořilo s vědomím toho, že Rusko představuje hlavní bezpečnostní riziko. Útok na Ukrajinu v únoru letošního roku toto pouze potvrdil. Kromě toho je švédská bezpečnostní politika dlouhodobě koordinovaná právě s Finskem. „Když by Finsko vstoupilo do NATO a Švédsko nikoli, privilegovaný vztah by vymizel,“ vysvětlila Grmelová, podle níž proto vstup obou zemí najednou do NATO dává smysl o to více.

Vojtěch shrnul názorový posun, který bylo možné zaznamenat ve finském veřejném mínění. Ještě v lednu letošního roku podle něj vstup Finska do NATO nepředstavoval aktuální téma a podporovalo jej jen okolo 30 procent obyvatel. Vše se dramaticky změnilo po zahájení ruské invaze 24. února. Průzkumy veřejného mínění poprvé v historii ukázaly, že přistoupení do Severoatlantické aliance podporuje více než polovina Finů. Od té doby se podpora ještě navýšila a nyní se nachází kolem 80 procent. Vojtěch konstatoval, že ačkoli Finsko dříve chtělo udržovat s Ruskem jakýsi pragmatický vztah, v současnosti si Finové jasně zvolili stranu, kam chtějí patřit.

Pro menší severské země je navzdory kvalitním armádám spolupráce nezbytností

Grmelová doplnila, že jelikož Švédsko na rozdíl od Finska s Ruskem nesdílí společnou hranici, strach z jednání Kremlu je v „Zemi tří korunek“ o něco menší a vstup do NATO podporuje okolo 60 procent Švédů. Velvyslankyně uvedla, že ačkoli Švédsko disponuje kvalitní armádou, stále je to co do počtu obyvatel malá země, která nemůže stát osamoceně mimo mezinárodní bezpečnostní struktury.

Vojtěch souhlasil. Pro „Zemi tisíců jezer“ podle něj představuje klíčový faktor již zmíněná 1344 kilometrů dlouhá hranice s Ruskem. Zimní válka ve finské společnosti stále rezonuje a ruská invaze na Ukrajině traumatické vzpomínky oživila. Zároveň však velvyslanec konstatoval, že byť od druhé světové války ke konfliktu mezi Ruskem a Finskem nedošlo, Helsinky se na tuto variantu systematicky připravovaly, což dokládá například propracovaný systém finské civilní krizové připravenosti.

Švédsko a Finsko koordinují obranu v NORDEFCO. Vyhovět standardům zvládnou bez problémů

Šedivý se zaměřil na povinnost přizpůsobit svoji armádu standardům a požadavkům NATO, s čímž vstup do Severoatlantické aliance souvisí. Švédsko i Finsko jsou součástí bezpečnostní organizace NORDEFCO, v rámci které se účastní například iniciativ usilujících o společné vyzbrojování a zajištění interoperabilních zbrojních systémů. Díky tomu bude pro obě severské země podle Šedivého adaptace na požadavky Severoatlantické aliance snazší, než tomu bylo v případě České republiky, která do NATO vstoupila v roce 1999. „Není to nic, co by Švédsko a Finsko neměly za krátkou dobu zvládnout,“ je přesvědčen Šedivý.

Jedinou, ale významnou překážku na švédské a finské cestě do NATO tak podle Heranové představuje postoj Turecka – členské země NATO, která vstup severských zemí do Aliance blokuje. Tureckému prezidentovi Erdoganovi zejména vadí, že severské země poskytují azyl Kurdům, z nichž některé Ankara označuje za teroristy. Větší problém toto představuje pro Švédsko, které hostí početnou kurdskou menšinu čítající asi sto tisíc osob. Oproti tomu Finsko poskytuje útočiště asi pro patnáct tisíc Kurdů.

Řecké veto na vstup Severní Makedonie je varováním

Turecko podle výzkumnice představuje komplikovaného partnera, i s ohledem na speciální vztah Ankary s Moskvou, kterým se Turecko odlišuje od zbytku Severoatlantické aliance. Ohledně toho, jak dlouho bude trvat, než se podaří turecké veto odblokovat, Heranová varovala před opakováním scénáře, kdy Řecko bránilo vstupu Severní Makedonie do NATO dlouhé roky kvůli sporu o oficiální název země. V současnosti probíhají intenzivní zákulisní jednání – „trialogy“ – mezi Švédskem, Finskem a Tureckem, jichž se někdy účastní i zástupci NATO v roli moderátora.

Generál Šedivý se vyjádřil rovněž k tomu, jakým způsobem lze očekávat, že by na konflikt reagovalo Rusko. Ač Kreml delší dobu provádí vojenské provokace v prostoru Pobaltí, Šedivý je přesvědčen, že možnost přímého napadení je vyloučena. Kromě toho, že by tím Rusko překročilo nejzazší mez, i dění na Ukrajině podle Šedivého ukazuje, že je na hranici svých možností. Švédsku a Finsku by navíc poskytli podporu sousedé. „To však nevylučuje pokračující vojenské provokace, které Rusové dělají a dělat budou,“ dodal.

Omezení dodávek plynu Finy neohrozí

Přímou vojenskou konfrontací se ovšem škála bezpečnostních hrozeb a forem nepřátelského působení zdaleka nevyčerpává. Vzpomenul to Adam Vojtěch, jenž upozornil na to, že Finsko čelí rovněž hybridním formám útoků. Dopady lze pociťovat například v oblasti energetické bezpečnosti. Došlo k odpojení Finska od dovozu plynu a elektřiny, což však pro Finsko nepředstavuje tak závažný problém, neboť plyn využívá pouze pro průmyslové účely a plyn tvoří jen pět procent finského energetického mixu.

Potenciální hrozbu dále mohou představovat kybernetické útoky, avšak jejich zvýšenou míru nyní Finové nezaznamenávají. V neposlední řadě se Helsinky připravují i na riziko v podobě instrumentalizované migrace – umělého vyvolání migrační vlny. Finsko se i na tuto alternativu připravuje, chystá se schválit legislativní normy posilující krizovou infrastrukturu a zefektivňující řízení o udělení mezinárodní ochrany. Ve hře je i instalace fyzických zábran na finsko-ruské hranici.

Heranová přidala pohled na další geopolitický rozměr. Pro Rusko má přístup k Baltskému moři strategický význam kvůli ruské exklávě – Kaliningradské oblasti. „Viděli jsme, jak negativně Rusko vnímalo, když Litva omezila možnost dodávat zboží do Kaliningradské oblasti,“ připomněla. Dodala, že ruský prezident Putin deklaroval, že nemá problém se samotným vstupem severských zemí do NATO, ale s tím, kdyby se na jejich území měla rozšířit vojenská infrastruktura NATO.

Švédská pozice v NATO může být podobná norské

Grmelová se zaměřila na další důležitý aspekt. Součástí švédského chápání neutrality dlouhou dobu byla touha být vnímáno jako neutrální hráč, jenž může sloužit jako mediátor a zprostředkovatel během konfliktů na jiných místech na světě. Příklad Norska ovšem Švédům ukázal, že vstup do NATO nemusí znamenat ztrátu této pozice – Norsko i nadále jako nestranný vyjednavač při konfliktech jinde ve světě působí.

Na konci diskuze se experti vyjádřili též k možnému dalšímu rozšiřování Severoatlantické aliance. Zájem deklarovaly Ukrajina a Gruzie, avšak ohledně jejich kandidatury podle Heranové zaprvé stávající členské země NATO nemají sjednocenou pozici, zadruhé představují problém konflikty na jejich teritoriu. Dalším potenciálním aspirantem na členství v NATO může být Rakousko. To si však podle Heranové spíše bude chtít i do budoucna zachovat pozici neutrálního státu, jakéhosi mostu mezi Západem a Východem – důkazem je například skutečnost, že Vídeň je sídlem Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), mezi jejíž členy patří i mnohé postsovětské státy.

Autor: Petr Pospíšil, psáno pro Euroskop; zdroj fotografie: Evropská komise