Pár inflačních lekcí ze sedmdesátek

Absolventi ekonomických oborů si obzvláště v těchto dnech jistě často vzpomenou na příběh z úvodních kurzů makroekonomie, který se při přednáškách používá pro ilustraci tzv. nabídkového šoku - tedy na ropné krize 70. let minulého století. Až o něco později se dozví, že tento jednoduchý pohled na věc má háčky a že ropné embargo sice sehrálo důležitou roli, ale přičítat jemu samotnému stagflaci není úplně fér. V současnosti se tak ona - z pohledu blahobytu nemilá - historická epizoda interpretuje hlavně jako důsledek selhání hospodářských politik.

Tento názor sdílí například i ECB, která zhruba před deseti lety jako hlavní lekci, kterou je třeba si ze sedmdesátek odnést, uváděla důležitost inflačních očekávání. A sice že musí být ukotvená, což nelze brát za samozřejmost. A že centrální banka musí svá slova doprovázet konkrétními činy, jinak že prý ztratí důvěryhodnost...

Zajímavá je ale i další lekce, která se týká kontrol cen a mezd. Taková opatření byla v USA v platnosti s obměnami mezi lety 1971 a 1974. V důsledku ale problém nedostatku a vysoké inflace vyřešit nepomohla, naopak jej asi zhoršila, zejména v případě energií a potravin.

Ne, že by se to dělo v takto obecné formě i nyní, avšak u konkrétních komodit podobná opatření pozorovat můžeme - viz snižování různých daní na benzín či potraviny. Je přitom zřejmé, že například v případě nafty (plynu, pšenice...) trhy vysílají jasný signál, že komodity prostě není dost a že je proto žádoucí spotřebovávat méně. Kontrakty s delší splatností navíc ukazují, že tento stav nemusí rychle odeznít, což ideu kompenzací pro všechny jenom dále komplikuje.

V případě surovin, které nelze jen tak nahradit, je sice rada spotřebovávat méně poněkud hraběcí. Nicméně cenové kontroly ale příčinu problému vyřešit nedokážou. Politická poptávka po podobných “rychlých a jednoduchých” opatřeních však roste.