Sumner: Monetární politika a „vše funguje lépe, pokud říkáte pravdu“

Bývalý předseda Fedu Paul Volcker od svého prvního pokusu o zkrocení vysoké inflace na konci roku 1980 couvl. Na konci roku 1981 se už ale řídil zásadou „udělat vše, co je třeba.“ A tento jeho přístup nakonec vedl k úspěchu. Poukazuje na to monetarista Scott Sumner, který před časem na svém populárním blogu The Money Illusion rozebíral důležitost důvěryhodnosti centrální banky a nyní v této své úvaze pokračuje, mimo jiné poukázáním na některé historické příklady.

Ekonom připomíná, že na počátku osmdesátých let nebylo třeba dlouhého času na to, aby veřejnost byla skutečně přesvědčena, že Fed to s dezinflační politikou myslí skutečně vážně. Už na konci roku 1981 a v roce 1982 došlo k prudkému propadu nominálního produktu. Na straně utahování monetární politiky a snižování inflace tedy závazek „udělat vše, co je třeba,“ funguje. Co případ opačný, kdy se centrální banka naopak uvolněnou politikou snaží o zvýšení inflace?

Sumner míní, že v takové situaci je to pro centrální banku lehčí. Volcker totiž čelil intenzivnímu tlaku, aby od své politiky ustoupil. Ta doléhala na firmy i zaměstnance a z politického hlediska byla značně kontroverzní. V případě stimulace ale tyto překážky neexistují, protože taková politika „má tendenci ekonomice krátkodobě pomoci“. Nepřidává se tedy ani tlak politiků na to, aby centrální banka změnila kurz.

Podobnými pokusy je známé Japonsko a Sumner ve vztahu k němu píše: Představme si, že japonská centrální banka Bank of Japan by v roce 2003 přijala politiku, kterou navrhoval Lars Svensson. Za účelem úniku z pasti likvidity by prohlásila, že „učiní vše, co je třeba, aby dosáhla cílového oslabení jenu.“ Jenže vedle tohoto oficiálního prohlášení by zástupci BoJ dávali najevo, že kdyby Spojené státy proti slabému jenu ostře protestovaly, BoJ by politiku pozměnila. Takový přístup podle ekonoma není jasným a nezpochybnitelným závazkem, není důvěryhodný, tudíž nebude fungovat.

Sumner míní, že ve většině případů důvěra v závazek centrální banky skutečně chybí. Není ale možné, že by centrální banka myslela svůj závazek opravdu vážně, ale veřejnost by jí z nějakého důvodu stejně nevěřila? V případě, že závazek je vnímán jako důvěryhodný, centrální banka následně ani nemusí učinit mnoho na to, aby dosáhla svého cíle. Soukromý sektor totiž v takové situaci mění svá očekávání a chování, takže cíle je dosaženo zejména kvůli této změně.

V případě, kdy závazek za důvěryhodný považován není, i když jej centrální banka myslí naprosto vážně, musí banka skutečně „dramaticky zvýšit peněžní bázi“. Nicméně Sumner dodává, že banka, která od této politiky během celého procesu upustí, nakonec musí vytvořit více peněz než banka, která drží kurz. Příkladem zde může být rozdíl mezi dánskou a švýcarskou centrální bankou.

Na počátku roku 2015 dánská i švýcarská centrální banka čelily tlaku spekulantů, kteří se domnívali, že bude ukončeno provázání kurzu měny na euro. Švýcaři podle Sumnera povolili, což byl ze zpětného pohledu jednoznačně chybný krok. Dánové naopak vydrželi. Ekonom dokonce míní, že v případě Švýcarska spekulanti došli k přesvědčení, že SNB povolí a nechá frank nakonec posílit, protože se obává přelití inflačních tlaků z eurozóny.

V Dánsku jejich tlak nebyl tak velký, protože spekulanti nebyli tolik přesvědčeni, že centrální banka povolí. A jelikož tak nakonec skutečně neučinila, byla to ona, „kdo se smál jako poslední.“ SNB ale nakonec musela zvýšit svou peněžní bázi mnohem více než Dánové, protože spekulanti tlačili na ještě větší posilování franku. „Vše funguje lépe, pokud říkáte pravdu,“ uzavírá Sumner svou úvahu a klade tedy důraz na to, že centrální banka by měla být ve své komunikaci plně transparentní a stát si za svou politikou.

Zdroj: The Money Illusion