Vláda má problém, Česká národní banka jí zdražuje dluh na víceletá maxima a hrozí dluhová spirála. ČNB má problém také – je nejrozpolcenější minimálně od 90. let

V pátek před tímto víkendem zdražil dluh české vlády nejvýše od listopadu 2018. Úrok na desetiletém vládním dluhopisu vystoupal dle údajů agentury Bloomberg až na 2,143 procenta. Naposledy byl výše 5. listopadu 2018. Potíž je v tom, že v roce 2018 – a vlastně kdykoli v minulosti – byla absolutní výše vládního dluhu ČR o dost nižší než dnes. Česko si dnes v EU půjčuje společně s Polskem, Maďarskem a Rumunskem vůbec nejdráže.

V listopadu 2018, resp. v posledním čtvrtletí 2018, činil dluh sektoru vládních institucí ČR zhruba 1735 miliard korun. Podle nejnovějších dostupných dat, těch za letošní druhé čtvrtletí, která ČSÚ zveřejnil v tomto týdnu, představoval dluh sektoru vládních institucí celkem 2517 miliard korun. Dluh českého státu je tedy aktuálně o 782 miliard vyšší, než byl tehdy, když si naposledy půjčoval stejně draze nebo ještě o něco – ne o moc – dráž. Jinými slovy, růst úroků nyní veřejnou kasu – tedy společnou kasu nás všech daňových poplatníků – bolí daleko více než před třemi lety. Byť jsou úroky na českém dluhu zhruba tam, kde tehdy, dluh jako takový totiž je o zmíněných takřka 800 miliard výše.

Klíčovým pohonem růstu úroku na českém dluhu je čtvrteční nečekané rozhodnutí bankovní rady ČNB zvýšit základní sazbu hned o 0,75 procentního bodu. Trh nyní i pod vlivem tohoto kroku čeká, že během dvanácti měsíců vystoupá základní sazba ČNB na 2,75 procenta (viz obrázek níže, zelená křivka). Tak vysoko byla základní sazba ČNB naposledy v roce 2008, předtím, než se v ČR projevily dopady pádu americké investiční banky Lehman Brothers a tehdejší navazující světové finanční krize.

Z historického vývoje v tomto tisíciletí je patrné, že se sazbou ČNB čítající 2,75 procenta je v souladu úrok na českém desetiletém vládním dluhu čítající čtyři procenta, případně i ještě o něco více. Nelze tedy vyloučit, že během zhruba jednoho roku vystoupá úrok na českém desetiletém vládním dluhu až na dvojnásobek současné úrovně, z 2,1 na až 4,2 procenta. To by znamenalo opravdu citelný nárůst nákladnosti obsluhy českého dluhu, který během pandemie historicky nebývalým způsobem nabobtnal. Krok ČNB je s jistou nadsázkou – byť možná ani ne přílišnou – měnověpolitickým „zdvižením prostředníčku“ směrem k vládě a ministerstvu financí. Jak ministryně financí Alena Schillerová, tak sám premiér Andrej Babiš vysílali před čtvrtkem jasné signály, že si nepřejí vůbec žádné zvyšování úroků. A ČNB je místo toho zvýšila nejvýrazněji za poslední takřka čtvrtstoletí.

Pro růst sazeb ale nehlasovala celá bankovní rada. Dva její členové, Oldřich Dědek a Aleš Michl, měli stejný názor jako Schillerová nebo Babiš. A vyjádřili jej tak, že na čtvrtečním zasedání hlasovali pro ponechání základní sazby na úrovni 0,75 procenta. Ocitli se v menšině a byli přehlasování. Nicméně do očí bijící je rozpolcenost bankovních radních. Minimálně od 90. let se totiž nestalo, aby bankovní rada navýšila základní sazbu o 0,75 procentního bodu výrazněji, než pro co hlasoval některý z jejích členů – a v tomto případě rovnou dva. Rozdíly v názoru, jak hýbat s úrokovou sazbou, mezi bankovními radními zpravidla čítají 0,25 procentního bodu, velmi výjimečně 0,5 procentního bodu. A vzhledem k tomu, že čtvrteční navýšení sazby bylo nejrazantnější od června 1997, je zřejmé, že minimálně od té doby nikdy nebylo navýšení sazby uskutečněno na základě svým numerickým rozsahem tak výrazného přehlasování – čítajícího tedy 0,75 procentního bodu – některého z bankovních radních.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Národní ekonomická rada vlády (NERV)
Hlavní ekonom, Trinity Bank