Máme přechodně zvýšenou inflaci, hysterie není na místě

Rozhovor s J. Rusnokem, guvernérem ČNB
Ivana Pečinková (Lidové noviny 3. 9. 2021 strana 1)

Spotřebitelské ceny, tedy inflace, v současnosti rostou rychlejším tempem než v posledních letech. A má to své jasné příčiny: rozbití dodavatelských řetězců v důsledku pandemie, oživování globální ekonomiky a také třeba zdražování ropy a energií.

Guvernér České národní banky Jiří Rusnok upozorňuje, že inflace jen tak nezmizí. „Nemyslíme si, že inflace odezní rychle, že se vytratí jak pára nad hrncem. V souvislosti s oživením ekonomiky s námi bude o něco déle,“ říká šéf centrální banky v rozhovoru pro LN.

Dodává ale zároveň, že se neděje nic dramatického. „Vytváří se dojem, že se tady něco děje, že máme dlouhodobě šíleně vysokou inflaci na rozdíl od okolí. A to je naprosto falešný dojem,“ nabízí svůj pohled Rusnok.

Česko má podle něj napjatý trh práce, což je faktor, který ekonomiku pochopitelně negativně ovlivňuje. „Covid nedostatek poptávané pracovní síly zchladil, ale mnohem méně, než jsme očekávali, a na relativně krátkou dobu. A nyní se ten nedostatek ve spojení s rychlým postcovidovým oživením ještě prohlubuje,“ líčí Rusnok.

Spolu s růstem mezd, jemuž pomáhá i vláda, vytváří přetížený pracovní trh další tlak na růst inflace. Guvernér národní banky ale tvrdí, že jsou její hodnoty zvýšené jen přechodně. Inflaci v rozhovoru dokonce označuje za „zdravou“.

Co znamená přechodně zvýšená inflace?

Pouze se teď sešly určité faktory, jež působí proinflačně. Hluboké zásahy do standardního toku zboží a služeb kvůli covidu – uzávěry a zastavení výroby, dopravy a dodávek – zapříčinily nedostatek různých komodit, který nutně vyvolává tlak na cenu. K tomu se během lockdownů naakumulovala poptávka. A teď chtějí všichni vyrábět a spotřebovávat a tím ten cenový efekt zesilují. K tomu se přidávají faktory, jež tady byly už předtím. Zdražují energie, a to zejména proto, že Evropa tlačí veškerým svým nastavením a politikou dopředu „ozeleňování“ ekonomiky. Drasticky tak vzrostly ceny emisních povolenek.

A další vlivy?

Navíc jsou tady zkreslující efekty, které vyplývají z toho, že se statistická data vytrhávají z kontextu. Příklad: cena ropy v roce 2020 klesla z předchozí hodnoty kolem 60 na 35 dolarů za barel. Pak se vrátila na úroveň jen o trochu vyšší, než byla předtím. Zhruba na 70 dolarů, což už ovšem znamenalo stoprocentní nárůst z roku na rok. A to se velmi výrazně projevilo v indexech výrobních a postupně i spotřebitelských cen, které lidé sledují. Ostatně samotné indexy, průměrné cenové hladiny, meziročně vyskakují také kvůli tomu, že loni byly z konkrétních a mimořádných důvodů stlačené. Takže rostou jen opticky.

Lidé se bojí inflace. Je to cítit všude...

Vytváří se dojem, že se tady něco děje, že máme dlouhodobě „šíleně vysokou“ inflaci na rozdíl od okolí. A to je naprosto falešný dojem. Neděje se nic dramatického, jakákoliv hysterie není na místě. Máme jen přechodně zvýšenou inflaci. Nic víc. Když se podíváme na posledních pět let, léta 2016 až 2020 – letošek není uzavřen, tak jej nemohu počítat –, tak průměrná spotřebitelská inflace, kterou používáme jako náš inflační cíl, byla 2,26 procenta. Za posledních deset let to bylo 1,86 procenta a za posledních 20 let 2,2 procenta. Máme tedy v podstatě zdravou inflaci, v průměru blízkou dvěma procentům, našemu inflačnímu cíli. Já ale chápu, že růst cen zůstane tématem. A my nemůžeme dělat nic jiného než to, co děláme. Tedy že reagujeme nástroji, které máme k dispozici. Zhruba 90 procent akutních problémů máme víceméně importovaných a s tím žádná monetární politika nic neudělá. My neovlivníme cenu ropy, cenu přepravy kontejnerů z Asie do Evropy a tak dále. Ale na vývoj faktorů, které můžeme ovlivnit, od léta reagujeme postupným zvyšováním našich úrokových sazeb. A budeme tak činit i nadále. Dlouhodobě jsme ve stavu, který nevybočuje z rovnováhy cenové stability. Ale teď máme samozřejmě výkyv, vyvolaný zejména externími faktory. Stejně jako ho mají všichni ostatní, Česko není žádná výjimka. I když my máme možná na poptávkové straně na rozdíl od jiných zemí jeden permanentní proinflační faktor.

Který?

Máme dlouhodobě velice napjatý trh práce. Covid nedostatek poptávané pracovní síly sice zchladil, ale mnohem méně, než jsme očekávali, a na relativně krátkou dobu. A nyní se ten nedostatek ve spojení s rychlým postcovidovým oživením ještě prohlubuje. I z tohoto titulu máme dlouhodobě velmi výrazný růst mezd. Už před covidem rostly mzdy velice svižně, reálně tři čtyři procenta ročně. Reálně, tedy nad inflací, což je něco, co v západní Evropě nenajdete. Tam mzdy v zásadě nerostou nebo rostou reálně maximálně o jedno procento. Našemu růstu trochu pomáhá vláda. Dost razantně zvyšuje minimální mzdu, zaručené minimální mzdy, což jsou faktory, které mzdy poměrně výrazně posunují nahoru. A docela svižně se zvyšovaly i mzdy ve veřejném sektoru. Ve zdravotnictví či školství byly v letech 2014–2019 nárůsty o desítky procent. A více než štědře se valorizovaly důchody, další významná položka vstupující na spotřební trh. Toto všechno dohromady vytváří proinflační tlak. A s ním mohl těžko kdo něco dělat předem.

Kam tedy půjde inflace?

Nemyslíme si, že inflace odezní rychle, že se vytratí jak pára nad hrncem, jak to zatím vidí naši kolegové v klíčových centrálních bankách na Západě. V souvislosti s oživením s námi bude o něco déle. Ale stejně očekáváme, že letošní průměrná inflace bude tři procenta. Je to citelně více, než bychom si přáli. Je to nad naším inflačním cílem a na hranici našeho tolerančního pásma. Příští rok očekáváme 2,8 a o rok později 2,1 procenta. Čili se postupně budeme vracet k inflačnímu cíli.

Lidé ale indexu spotřebitelských cen, tedy meziroční inflaci nevěří. Vidí, že ceny zboží a služeb, které pravidelně nakupují, rostou daleko rychleji.

Index spotřebitelských cen je koš, který vytváří a autorizuje Český statistický úřad. Nezávislá autorita, která podléhá metodickému dozoru Eurostatu a snaží se zachytit aktuální spotřební koš průměrné kategorie lidí. A tento náš index je dlouhodobě vyšší než takzvaný harmonizovaný index, který používá Evropská centrální banka pro nastavování své měnové politiky v členských zemích EU a který Eurostat vypočítává i pro nás. V červenci byl harmonizovaný index spotřebitelských cen pro Česko 2,7 procenta, tedy o 0,7 procentního bodu níže, než kolik spočítal ČSÚ náš standardní index spotřebitelských cen. Náš index totiž zahrnuje poměrně významnou vahou takzvané imputované nájemné. Což je propočet nákladů na vlastnické bydlení, tedy to, co by majitel bytu platil na nájemném, kdyby mu byt nepatřil. Ceny nemovitostí se do indexu spotřebitelských cen započítat nemohou, protože jsou z velké části investičním výdajem. Prostřednictvím imputovaného nájemného se ale ceny realit do inflace promítají a skutečně placené, „normální“ nájemné v tom indexu je. Takže náš index spotřebitelských cen, kterým se vyjadřuje inflace, je poctivý a odráží cenový vývoj velice solidně.

V ekonomických kruzích sílí představa, že budete zvyšovat sazby na každém měnovém zasedání. Do konce roku zbývají ještě tři.

Pokud se potvrdí dosavadní vývoj, který jsme prognózovali, tedy že zvýšená inflace a proinflační prostředí tady s námi zůstanou trochu déle, tak se dá další zvýšení očekávat. Ale zda na každém zasedání? To bych nechal otevřené.

A půjde repo sazba nahoru rychleji než po čtvrtině procentního bodu?

To nemohu vyloučit. Pokud nám nová prognóza nebo aktualizace stávající prognózy a další skutečnosti ukáží, že je potřeba udělat razantnější krok, tak ho uděláme. Ta debata tady byla a asi bude znovu. Ale zatím jsme to většinově vyhodnotili tak, že nejsme v žádné krizové či mimořádné situaci. Ano, máme o něco zvýšenou inflaci, je nad cílem. Ale vzhledem k okolnostem, které to zapříčinily, to není nic mimořádného. A navíc my to, co je tady teď, ani bezprostředně neovlivníme. Cílujeme na rok, rok a půl dopředu. A nakonec – takhle podobně a vlastně méně razantně – reaguje naprostá většina světa.

V lednu jste LN řekl, že letošek bude rokem konsolidace. Jak je na tom vlastně česká ekonomika teď?

Ekonomika oživuje rychleji, než jsme čekali na začátku roku. Nicméně její současný výkon nebude stačit na to, abychom se na úroveň před covidem vrátili už letos. To by se podle našich prognóz mělo podařit příští rok. Ale bolest z té pandemické krize se vyboulila ve veřejných financích. Ty z povahy věci nesly tíhu nutnosti podržet ekonomiku a společnost v době nejhlubší krize, kdy se nevyrábělo, nespotřebovávalo a tak dále. Záchranná opatření ve prospěch firem či domácností samozřejmě vyústila v prudký růst rozpočtového deficitu. Jsme v úplně nové situaci. Před covidem jsme měli deficity v desítkách miliard, dnes máme stovky. Ale tato situace byla očekávaná a neměla by proto vyvolávat nějaký údiv. Je ovšem jasné, že deficit není jen výsledkem covidové pomoci. Vtékají do něj další věci. Nejvýraznější a velmi diskutabilní je zrušení superhrubé mzdy, které znamená výpadek zhruba 100 či 130 miliard korun daňových příjmů – podle toho, zda bereme jen státní rozpočet anebo veřejné rozpočty. A ovšem také zvýšené výdaje. Nejen kvůli covidu, ale i politickému cyklu a nastavení většiny politické reprezentace: extrémně štědré valorizace důchodů nad zákonem stanovené limity a další zvyšování platů ve veřejné sféře, byť nyní v omezené míře. Konsolidace veřejných financí bude výrazně pomalejší a bude spojena s tím, jak bude vypadat politická garnitura po volbách. Zatím se ale určitě neděje nic, co by nás z pohledu našich agend měnové politiky a finanční stability mělo akutně strašit. Akutní ohrožení nevidíme. Nicméně dlouhodobé trendy jsou k zamyšlení a je třeba o nich přemýšlet. Nebude snadné vracet veřejné finance do nějaké větší rovnováhy a snižovat deficity. A ambice ministerstva financí jsou zatím velmi mírné, fiskální úsilí je velmi vlažné.

Na firmy ani domácnosti už žádné důsledky krize nedolehnou, vše padlo na bedra státu?

V krátkodobém a střednědobém horizontu, tedy během několika let, – pokud zase nepřijde něco neočekávaného zvnějšku, nějaký globální zásadní zásah – to rozhodně nehrozí. Česká ekonomika by po návratu na předcovidovou úroveň měla růst minimálně blízko svému potenciálu, který odhadujeme někde kolem 2,5 procenta. To by mělo úplně bez problémů zajistit normální chod společnosti a prosperitu naprosté většině občanů. Protože trh práce je u nás dodnes nenasycený a určitě nebudeme trpět nějakou velkou nezaměstnaností. Ani firemními krachy nad rámec vzniku a zániku firem v důsledku strukturálních změn, kterými ekonomiky běžně procházejí.

Co je dnes největším problémem české ekonomiky?

Krátkodobě i střednědobě nepochybně nedostatek pracovních sil v odpovídající struktuře. Tohle by určitě byla nejčastější odpověď, pokud byste si udělala anketu mezi podniky na téma, co je pro vás největší bariéra dalšího růstu. To by měla reflektovat i vláda v nastavení politiky v oblasti zaměstnanosti ze zahraničí. Jestliže firmám rychle neumožníme, aby jim chybějící zaměstnanci dočasně přišli ze zahraničí z osvědčených trhů, kde jich také ubývá, tak tu příležitost ztratíme. Teď je tady určité okno příležitostí, které se samozřejmě časem zavře. Další výzvou je zvýšení přidané hodnoty naší produkce. Z hlediska velikosti hrubého domácího produktu na hlavu v paritě kupní síly už jsme v solidním průměru Evropy a přibližujeme se i vyspělým zemím jako Německo či Rakousko. Ale pokud se podíváme na srovnání přes úroveň mezd, zde i nadále výrazně zaostáváme. A to je dáno tím, že průměrná přidaná hodnota na pracovníka v Německu je o mnoho vyšší než u nás. Samozřejmě to souvisí s postavením našich podniků v globálních dodavatelských řetězcích. Jsme výrazně subdodavatelská ekonomika. Marže se realizuje na konci řetězce, při prodeji konečnému spotřebiteli, ať jde o spotřební či investiční zboží nebo služby. Anebo na začátku, kde se pracuje s nápady, konstrukcí, designem. A změnit naše postavení, to je strukturální posun, který vyžaduje dlouhodobé úsilí, ale i řadu příznivých okolností. Není pravda, že bychom se neposouvali. Posouváme se, zdaleka nejsme jen montovna a ani převážně montovna. Ale trvá to a jde to ztuha. A tohle nemůže zajistit vláda. Ta firmám výrobky nevyvine, ta na trzích nepodniká. Nevím, komu jsou vlastně určeny ty časté povzdechy komentátorů, že se neinvestuje chytře, nýbrž do betonu. Vláda může pomoci, vytvořit prostředí. Investovat do veřejné části výzkumu a vývoje, do školství. Zabezpečit infrastrukturu. A tady potřebujeme ty betony, – aby se firmy i občané dostali z bodu A do bodu B rychle, spolehlivě a bezpečně.

Vždy na podzim jednáte s představiteli podnikatelských asociací o mzdách. Obvykle jste je v rámci řízení inflace nabádali k mzdové zdrženlivosti. Co letos?

Především chceme se zástupci podnikatelské sféry vést dialog. Abychom se dověděli něco možná ze zákulisí, rozhodně něco hlubšího, než co vidíme z čísel. Statistika je hodně rozcuchaná různými poruchami v datech. Máme různé náhrady mezd, kurzarbeit a tak dále. Ale když ta čísla o tohle očistíme, tak vidíme, že mzdy rostly i během covidu. Sice trochu zpomalily, ale nijak výrazně. V průměru si udržují nominální růst o pět šest procent. I když jsou tam obrovské výkyvy. Některé podniky si to nemohly dovolit, jiné naopak přidávaly ještě více. Odhadujeme, že mzdy porostou i nadále. Podniky, které mají zakázky, jsou nuceny, ať se jim to líbí nebo ne, udržovat mzdy na konkurenceschopné úrovni. A tlak na valorizaci, indexaci mezd bude vyvolávat i inflace. Letos asi nebude růst o moc vyšší než inflace, ale od příštího roku bude nad inflací. Za dlouhodobý normál, k němuž se ubírá růst mezd v době, kdy se obnovuje rovnováha, což je nyní po covidu, považuji pětiprocentní růst mezd.

Ceny nemovitostí stále stoupají. Budete chtít trh ochladit pomocí zpřísnění pravidel bankám pro poskytování hypotečních úvěrů?

Toto téma budeme probírat až koncem listopadu na pravidelném jednání o otázkách finanční stability. Nemohu zásah vyloučit. Lidé mají značné finanční zdroje, které chtějí vzhledem k záporným reálným sazbám u tradičních investičních instrumentů typu bankovních vkladů uplatnit jinde. A tak se – i pod vlivem značné propagace ze strany realitních makléřů a developerů – coby pojistka zachování hodnoty úspor nabízejí nemovitosti. Takže trh nemovitostí se přehřívá. Nás to zajímá jen v úzké výseči možného pohledu a to je stabilita bankovního systému. My bohužel či možná bohudík neumíme a nemůžeme – není to náš mandát – řešit dostupnost bydlení. To je jiná disciplína. K udržování či zvyšování poptávky sice přispívají banky poskytováním hypoték. Zároveň ale vidíme stabilní či rostoucí podíl nebankovního financování. Lidé často platí v hotovosti. A tam, kde jsou nákupy financovány z úvěrů, nevidíme podle našich analýz, že by banky zvyšovaly svůj rizikový profil. Víceméně se drží našich doporučení. Ale budeme se hypotečními úvěry zabývat znovu na pozadí nových dat a uvidíme. Ale nemyslím si, že kdybychom ke zpřísnění přistoupili, že by to nějak zásadně změnilo poměry na trhu nemovitostí.