Českou ekonomiku čeká zítra velký den: vykáže historicky rekordní růst. Půjde o statistický klam, nicméně domácnosti jsou i tak s vlastní ekonomickou situací navzdory pandemii nejspokojenější v historii

Českou ekonomiku čeká zítra velký den. Statistický úřad totiž zveřejní její meziroční míru růstu v letošním druhém čtvrtletí, která bude velmi pravděpodobně historicky suverénně rekordní. Nelze vyloučit růst atakující hranici 10 procent. Například největší americká banka, JP Morgan, prognózuje růst 9,6 procenta. Prakticky všechny prognózující instituce – zpravidla domácí či zahraniční banky – předpokládají růst převyšující úroveň osmi procent. V historii ČR dosud ekonomika rostla nejvýrazněji o 7,5 procenta, a to ve druhém čtvrtletí roku 2006.

Předpokládaný rekordní růst tuzemského hospodářství bude nepochybně „vodou na mlýn“ vládním stranám. Ty si zítřejší čísla velmi pravděpodobně zařadí do arzenálu předvolebních PR argumentů. Uvažme ovšem, že rekordní růst je z velké části výsledkem loňského propadu. Loni ve druhém čtvrtletí, kdy vrcholil dopad pandemické situace na tuzemskou ekonomiku, se české hospodářství propadlo meziročně, tedy v porovnání se druhým čtvrtletím 2019, o více než deset procent. Pokud tedy zítra poskočí meziročně v rozsahu kolem devíti procent, stále spíše jen bude kompenzovat loňský propad a v porovnání se druhým čtvrtletím 2019 růst bude poměrně slabý, zhruba jen jednoprocentní, pokud vůbec.

Předvolební PR mašinérie vládních stran ovšem verdikt statistiků o historicky rekordním růstu ekonomiky jistě ráda využije. To, že jde do značné míry o výsledek ponížené srovnávací základny loňského roku, je z hlediska PR totiž vlastně druhořadé.

Zatímco tedy očekávaný rekordní růst české ekonomiky je do značné míry jen výsledkem použité statistické metodiky, kladoucí důraz na meziroční srovnání, rekordní spokojenost českých domácností s vlastní ekonomickou situací nikoli. Z šetření agentury CVVM, která na přelomu května a června letošního roku pro jeho účely oslovila takřka tisícovku respondentů, vskutku plyne, že tuzemské domácnosti vychází se svými příjmy nejlépe v historii sledování od začátku tohoto milénia. A také to, že v posledních dvanácti měsících čelil velmi obtížné finanční situaci historicky nejnižší podíl tuzemských domácností. V neposlední řadě pak z šetření plyne i to, že historicky nejnižší podíl českých domácností sdílí subjektivní pocit chudoby.

Je takřka k nevíře, že domácnosti v ČR jsou tak spokojeny s vlastní finanční situací zrovna v době, kdy česká ekonomika prochází či se čerstvě zotavuje ze svého historicky rekordního propadu. Zásadní podíl na takovém výsledku má ochota naší i zahraničních vlád zachraňovat hospodářství, jeho zaměstnanost a poptávku, a to za cenu enormního nárůstu zadlužení. Nárůst dluhu zkrátka umožnil vyhladit propad ekonomky, resp. ztlumil nepříznivý dopad tohoto propadu na trh práce, zaměstnanost a celkovou poptávku.

České ekonomice zkrátka v čase pandemie pomohly programy jako Antivirus, kompenzační bonusy, odklady splátek dluhu či výhodné půjčky. Vládní politici nepochybně dosáhli svého, neboť mají krátký horizont výsledku, zajímá je vlastně jen čas „do voleb“. A v tomto čase už k žádnému ekonomickému otřesu s největší pravděpodobností nedojde. Zda bude mít enormní nárůst zadlužení své dlouhodobé neúnosné náklady, se teprve uvidí. Nynější politiky to ale až tak moc zajímat nemusí.

Rekordní spokojenost obyvatel ČR s vlastní finanční situací, kterou navíc ještě vykazují v době rekordního propadu celé ekonomiky, je opravdu silným PR argumentem vládních stran, který z krátko- a střednědobého úhlu pohledu lze napadnout jen stěží. Jak známo, (ne)spokojenost domácností s vlastní ekonomickou situací je jedním z nejdůležitějších faktorů, ne-li ten vůbec nejdůležitější, které vedou jejich ruku nad volební urnou. Vládní strany si vysoce příznivá čísla z ekonomiky, ať už ta silně ovlivněná statistickou metodikou či ta relativně objektivní, nemohly přát v lepší dobu.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Národní ekonomická rada vlády (NERV)
Hlavní ekonom, Trinity Bank