USA chystají novou obchodní válku, tentokrát tu proti daňovým rájům. Budou však ochotny jít i proti vojenským spojencům typu Irska?

Snad z důvodu poklidu Velikonočního pondělí si česká média výrazněji nepovšimla slov americké ministryně financí Janet Yellenové. Ta oznámila záměr americké administrativy prosadit celosvětově závaznou spodní hranici podnikové daně. Pokud by se jí to podařilo, značí to malou revoluci ve světovém finančním pořádku. Spodní hranice podnikové daně, patrně výrazně nad nulovou úrovní,  by totiž v takovém případě znamenala zánik daňových rájů, jak je dnes známe. Ve své podstatě tak včera Yellenová vyhlásila „obchodní válku“. Nikoli Číně jako předchozí Trumpova administrativa, ale právě daňovým rájům. Svým významem pro svět jde o plně srovnatelná válčení.   

Ze současné podoby globálního finančního pořádku daňové ráje enormně profitují. A ještě více pochopitelně velké nadnárodní korporace, které do rájů převádí své zisky. Zatímco tedy pracovní místa Západu utíkají do Číny a dalších zejména asijských či obecně rozvíjejících se ekonomik, daňové příjmy se Západu nevratně ztrácí v daňových rájích.  

Zejména v mnoha zemích západní Evropy je tak stále neúnosnější financování nákladného státu sociálního blahobytu, což vede k neúměrnému předlužení zemí, jako je Itálie či Francie. Evropská centrální banka sice stlačováním úrokových sazeb bankrot právě třeba Itálie oddaluje, avšak výsledkem je pokles úročení celoživotních úspor obyvatelstva eurozóny až prakticky na nulu či růst spekulativní poptávky po nemovitostech. Ruku v ruce s tím dochází k polarizaci západní společnosti, která je vodou na mlýn antisystémovým politickým silám.  

Ne všechny země EU jsou ovšem současným světovým daňovým pořádkem poškozeny. Například Nizozemsko, Irsko či Lucembursko lze také řadit k daňovým rájům. Třeba Nizozemsko, kde je sazba podnikové daně dokonce vyšší než v Česku, by se ovšem se zavedením celosvětově závazné nenulové spodní hranice podnikové daně vypořádalo snáze než takové Britské Panenské ostrovy nebo Kajmanské ostrovy, které podnikové zisky vůbec nezdaňují.  

Nizozemsko je daňovým rájem nikoli pro nízkou sazbu podnikové daně, nýbrž pro prvotřídní legislativu, prověřenou desítkami let praxe, týkající se ochrany investic. Případ Irska už je ale odlišný. Čtyři z pěti největších irských firem (viz zde) jsou tamní odnože velkých amerických technologických firem. Apple, Google, Facebook a Microsoft si „zelený ostrov“ za svoji evropskou základnu zvolily nejen pro jeho členství v EU a jazykovou vybavenost tamního obyvatelstva, ale i pro atraktivní daňovou politiku dublinské vlády. Kvůli ní se Irsko dokonce dostává „do křížku“ s Evropskou komisí, jíž extrémně nízké, leckdy rovněž prakticky nulové irské daně vadí. Dublin za tyto nízké daně však získává velký počet dobře placených pracovních míst v atraktivním a rychle rostoucím technologickém odvětví, která by jinak do Irska v takové míře zřejmě nikdy nedostal. Vyjednávací síla velkých korporací je tedy enormní. Mají co nabídnout.    

Pokud země jako Irsko nebudou se zavedením spodní hranice celosvětově závazné daně souhlasit, takové řešení patrně neprojde. Dost ovšem záleží na tom, jak daleko bude Bidenova administrativa ochotna zajít. Prezident Biden v třech svých už schválených či oznámených balících rozpočtových opatření nasype do americké ekonomiky přes pět bilionů podpůrných dolarů, což je historicky nevídaná suma. V té souvislosti minulý týden oznámil záměr zvýšit sazbu podnikové daně v USA. Tím ovšem opětovně zvýší motivaci amerických korporací vyvádět zisky do zahraničí, do daňových rájů. Prosazení celosvětové minimální sazby podnikové daně by mu tedy hrálo do karet, proto s ním ostatně právě nyní „jeho“ ministryně financí Yellenová přichází.  

V krajním případě mohou Spojené státy země typu Irska dotlačit k přijetí celosvětově závazné spodní hranice podnikové daně také sankcemi. Mohou pohrozit i odstřihnutím od světového finančního systému, který je stále založen na dolaru. Jak takové odstřižení vypadá, může říci třeba Carrie Lamová, správkyně Hong Kongu. Tu Spojené státy sankcionovaly loni, takže nyní dostává výplatu v hotovosti, neboť dokonce ani čínské banky působící v Hong Kongu nechtějí riskovat rozmíšku s americkým ministerstvem spravedlnosti.  

Bidenova administrativa tedy má páky na to, jak globální minimální podnikovou daň prosadit, otázkou zůstává, zda je bude ochotna použít. Podle OECD (viz zde) svět, zejména Západ, přichází ročně o 100 miliard dolarů (podle jiných odhadů, viz zde, dokonce o více než 200 miliard dolarů), které by na daních získal, jestliže by došlo k zavedení reforem, jež alespoň utlumí přelévání zisků do daňových rájů. To jsou velké peníze. Zda ovšem budou Bidenovi stát desítky miliard dolarů ročně za to, aby se i tvrdým nátlakem na vojenské spojence pokusil překopat mezinárodní finanční řád, se teprve uvidí.  

Z hlediska dlouhodobého rozvoje globální ekonomiky je navíc „zátah“ proti daňovým rájům do značné míry sporný. Jejich existence totiž zostřuje konkurenci mezi jednotlivými daňovými jurisdikcemi. Hospodářsky vyspělé ekonomiky i proto v uplynulých dvanácti letech sazbu podnikové daně spíše snižovaly.  

Existence daňových rájů tedy vede také k tomu, že výdajová rozmařilost Západu není ještě citelnější. Nemusí tedy nutně znamenat „závod ke dnu“. Pokud by došlo k zavedení minimální sazby podnikové daně na globální úrovni, státy Západu snáze prosadí její zvýšení. Po nějaký čas tedy budou hospodařit s nižším rozpočtovým deficitem, případně dokonce sníží svůj dluh. Středně- až dlouhodobě se ovšem pravděpodobně vrátí do starých kolejí. Příjmy z navýšené podnikové daně získají svá nová užití v rámci veřejných výdajů a státu se vrátí schodky i hlubší dluh.  

Skutečně dlouhodobě udržitelným řešením je tedy spíše zeštíhlení státu tak, aby se obešel bez příjmu navíc.  Bonus takového řešení je v tom, že nezavdá důvod k růstu napětí v ekonomických vztazích takových zemí, jako jsou Spojené státy a Irsko. Západ by měl v době hrozící nové studené války, té s Čínou, držet při sobě a tlačit na zefektivnění a zeštíhlení státní správy spíše, než aby hledal nové, ovšem nejspíše stejně jen přechodné zdroje navýšeného daňového inkasa.  

Lukáš Kovanda, Ph.D.

Národní ekonomická rada vlády (NERV)

Hlavní ekonom, Trinity Bank