GLOBÁLNÍ OBCHOD 2021: ROK NADĚJE

Britská ministryně mezinárodního obchodu Liz Trussová si mohla na konci loňského října oddechnout. Společně s japonským ministrem zahraničí Tošimicu Motegim podepsala dohodu, která Spojenému království zaručovala, že jeho obchod se zemí vycházejícího Slunce od letoška nezatíží žádná nová cla. Byla to první taková dohoda Velké Británie o obchodu s velkou světovou ekonomikou po brexitu.

Ilustrační foto: Shutterstock

Londýn se snažil okolní svět i britské občany přesvědčit, že obchodování s ostatními zeměmi nebude od letošního Nového roku, kdy skončilo přechodné období po odchodu z Evropské unie, tak nevýhodné, jak se mohlo zdát. Japonská vstřícnost přišla konzervativní vládě velmi vhod. Rozhodně to však nebylo proto, že by v Tokiu byli nějak nadšení z brexitu. Přesně naopak. Tošimicu Motegi okamžitě prohlásil, že Japonci by velmi uvítali, kdyby se Britové dohodli na pokračování bezcelního režimu také s Evropskou unií. Japonským automobilkám jako Nissan a Toyota hodně záleželo na tom, aby se nijak nenarušily dodavatelské řetězce a aby se dodávky jejich dílů z evropské pevniny na britské ostrovy neprodražily.

Japonci už v roce 2018 společně s Evropskou unií urychleně dojednali Dohodu o ekonomickém partnerství, aby podpořili mezinárodní obchod v době, kdy se americký prezident Donald Trump vydal opačnou cestou vyhrocování sporů s americkými rivaly, ale i spojenci. Tokio vysílalo do světa vzkaz, že na naší zeměkouli nezůstali pouze zastánci obchodních ochranářských bariér. „Japonsko bylo známé svým uzavřeným trhem a protekcionistickými tendencemi. To se ale v poslední dekádě výrazně mění a důraz na volný obchod se stal jedním ze způsobů, kterými chce japonská vláda oživit dlouhodobě stagnující hospodářství,“ napsal ve svém článku pro web Export.cz český ekonomický diplomat v Tokiu Ondřej Svoboda. Něco jiného podle něj je, že si Japonci stejně jako další národy hodlají z bezpečnostních důvodů více hlídat, kdo u nich investuje.

Pozdější dohoda mezi Evropskou unií a Británií je jedním z nadějných signálů, že mezinárodní obchod počínaje letoškem čekají přece jen lepší časy než loni. Na první pohled to tak možná nevypadá, protože obchod je kvůli různým úředním formalitám komplikovanější než dřív a omezen byl volný pohyb služeb. Budoucnost zůstává nejistá – část pozorovatelů si klade otázku, jestli se některé automobilky či jiné firmy nebudou chtít přemístit z Británie na evropský kontinent. Scénář uvalení vzájemných cel by ale byl v každém případě mnohem horší.

NADĚJNÉ SIGNÁLY

Brexit s dohodou není jedinou nadějí v mezinárodním obchodě pro letošní rok. Klíčové bude, jak svět dokáže s pomocí nových vakcín čelit pandemii. Pokud by se to podařilo, je možné očekávat rychlejší restart jednotlivých ekonomik. Jde také o to, aby lidé v chudších částech světa neměli pocit, že se k dostatečnému množství vakcín nedostali kvůli tomu, že bohatší země přeplácejí farmaceutické firmy. Riziko vyostřené konfrontace mezi Severem a Jihem je zcela reálné, šanci však přináší mezinárodní iniciativa COVAX, na níž se podílí také Světová zdravotnická organizace a která sdružuje objednávky od farmaceutických firem pro rozvojový svět.

Rychlé šíření pandemie od loňského jara vedlo k tvrdému boji jednotlivých států o zdravotnické prostředky, postupem času ale převládal jiný pohled – právě díky mezinárodnímu obchodu a spolupráci bylo možné zvyšovat jejich dodávky tam, kdy byly nejvíce zapotřebí. Tento optimistický pohled se nyní může týkat i globální distribuce vakcín – navzdory současným potížím se zdá, že ochota bohatých zemí zajistit poptávku všech regionů zeměkoule je přece jen vyšší než během dřívějších epidemií.

Slibný vývoj se rýsuje i v politice klíčových zemí a mezinárodních ekonomických vztazích. Prezidentem Spojených států se po Donaldu Trumpovi stal předvídatelnější Joe Biden, asijské země ještě na konci minulého roku uzavřely obchodní dohodu s největším geografickým záběrem na světě a Evropská unie dokončila jednání o investiční dohodě s Čínou. Ve všech těchto případech se ozývají také kritici, kteří do jisté míry oprávněně varují před přílišným optimismem. Bylo by však chybou kvůli jejich pochybnostem opomenout příležitosti, které se v globálním obchodu opravdu rodí.

Velký zájem o uzavření investiční dohody s Čínou měly evropské automobilky včetně koncernu Volkswagen. Foto: Shutterstock

POHLED PŘES OCEÁN

Nástup Joea Bidena do Bílého domu nutně neznamená, že Američané otočí postoj k mezinárodnímu obchodu o 180 stupňů. „Zaměření na domácí témata, rostoucí skepse Američanů k ekonomické globalizaci a nutnost čelit rostoucí asertivitě Číny Bidenův manévrovací prostor zásadním způsobem omezí a lze tak čekat spíše změny ve stylu komunikace než v samotné substanci,“ upozorňuje zástupce českého velvyslance ve Washingtonu Zdeněk Beránek.

Pohled z Evropy přes oceán přesto může být dost optimistický. Už změna stylu je důležitá. Je velmi pravděpodobné, že USA nebudou chtít vyhrocovat vztahy se svými spojenci a překvapovat je nečekanými kroky. Joe Biden je naopak realistou, pokud jde o potřebu vytvářet širší spojenecké koalice a respektovat mezinárodní dohody i roli mezinárodních organizací. Vztah k Číně, která aspiruje na postavení nejsilnější světové ekonomiky, bude i pro Bidenovu administrativu velkým dilematem, ale o to silnější nejspíš bude ochota domlouvat se na postoji vůči říši středu právě se spojenci.

Bidenovi spolupracovníci si podle všeho také dobře uvědomují, že pokud by Spojené státy dál couvaly od různých obchodních ujednání, nahrávaly by tím právě Číně, která posiluje postavení největšího světového exportéra. Jedním z nejkritizovanějších kroků administrativy Donalda Trumpa byl odchod z Transpacifického partnerství (TPP), které sdružuje země východní Asie i amerického kontinentu. Japonci se i v tomto případě hodně zasadili o to, aby TPP pokračovalo v pozměněné podobě dál. A velký zájem o účast navzdory geografické vzdálenosti projevili také Britové.

Objevují se spekulace, že se k zemím Transpacifického partnerství nakonec bude chtít připojit jak Bidenova Amerika, tak Čína, která zatím stojí stranou.

ASIJSKÉ CENTRUM

Jisté je, že globálním centrem mezinárodního obchodu se čím dál tím více stává právě východní Asie. Přední americký analytik mezinárodních vztahů Fareed Zakaria považuje za chybu, že pozornosti mnoha jeho krajanů uniklo listopadové stvrzení dohody patnácti zemí – Číny, Japonska, Jižní Koreje, zemí ASEAN (jihovýchodní Asie), ale i Austrálie a Nového Zélandu. Jejich Regionální komplexní ekonomické partnerství (RCEP) je největší dohodou o volném obchodu na světě, měřeno počtem obyvatel (2,2 miliardy) i ekonomickou silou těchto států (30 procent světového HDP).

Fareed Zakaria možná význam RCEP přeceňuje. Oproti jiným dohodám je toto partnerství relativně méně ambiciózní, počítá s pomalejším odstraňováním cel mezi jeho členy a spíše konsoliduje pod jednu střechu stávající dvoustranné a regionální dohody. Velmi brzy po podpisu RCEP se také ukázalo, že nijak nezabrání novým obchodním sporům mezi jeho signatáři. Takový konflikt vypukl mezi Čínou a Austrálií. K dohodě se vůbec nepřipojila Indie. Přesto se jasně ukázalo, že navzdory nejrůznějším zádrhelům je zájem účastníků partnerství o odstraňování obchodních bariér značný – a to včetně hledání přijatelného modu vivendi se stále dominantnější Čínou.

O ten se snažila také Evropská unie, když s Číňany v poslední den loňského roku sjednala investiční dohodu. Evropské firmy by měly získat lepší postavení na čínském trhu, odborníci se přesto ještě budou dlouho přít, jestli Brusel nemohl Peking dotlačit k větším ústupkům. EU také čelila výtkám, že nabourala Bidenem navrhovaný společný postup demokratických zemí vůči Číně. Tyto kritiky jsou ale přehnané, v rámci RCEP se ostatně nedlouho předtím „daly dohromady“ s říší středu i další demokratické země – Austrálie, Nový Zéland, Japonsko a Jižní Korea.

Pokud jde o samotnou evropsko-čínskou dohodu, kolem té bude ještě bezpochyby rušno. Čeká ji ratifikace členskými zeměmi EU i Evropským parlamentem. Pro koordinaci společného postoje demokratických zemí vůči Číně je pořád značný prostor a nedávalo by smysl, kdyby nyní Bidenova administrativa od těchto představ couvla.

ODOLNÉ ŘETĚZCE

Asijská dohoda RCEP je také signálem, že pandemie dál posílí regionalizaci světového obchodu. Stále více podnikatelů i analytiků si uvědomuje, že přesun výroby ze vzdálených oblastí s nižšími náklady blíže k domácím trhům není příliš reálný – pokud nejde o skutečně strategické oblasti, ve kterých ho jednotlivé státy podpoří významnými finančními injekcemi. Ani v tomto případě ale relokace žádným zázračným lékem nebude. Všichni už dnes vědí, jakou strategickou výrobu by bylo dobré mít přímo ve vlastní zemi, kdyby se měla současná pandemie opakovat, ale nikdo příliš netuší, jak bude vypadat příští krize a jaké výrobky budou jednotlivé země potřebovat pak.

Příští krize může svět zaskočit podobně jako nynější pandemie. Skutečně účinnou obranou zůstává efektivní mezinárodní spolupráce a obchod.

Jedním z předních světových manažerů, který loni začal upozorňovat na limity, s nimiž by se „návrat výroby domů“ potýkal, byl Jacques Aschenbroich, šéf francouzského výrobce automobilových dílů Valeo. „Naši finální zákazníci a klienti, kteří odebírají naše součástky, nejsou připraveni platit více, pokud budou naše dodavatelské řetězce přemístěny jinam,“ prohlásil podle citace agentury Bloomberg.

Mezinárodní řetězce se nakonec navzdory výpadkům ukázaly být poměrně odolnými – v řadě případů sehrávaly klíčovou roli při obnově výroby a dodávek zboží. Volání po rozbourání starých dodavatelských řetězců a vybudování nových z loňského jara střídá důraz na diverzifikaci. Spíše než relokace bude do budoucna důležitá schopnost flexibilně přemisťovat výrobu podle potřeby. Pokud vypadnou výroba a dodávky zboží na jednom kontinentu, měly by je ideálně nahradit dobře vybudované řetězce v jiných částech světa.

Zatímco část ekonomů tvrdí, že návratu výroby do bohatých zemí nakonec pomohou nové technologie včetně 3D tisku, jiní jsou v tomto ohledu skeptičtí. Týdeník The Economist v této souvislosti citoval různé studie, podle nichž zatím platilo, že na jednu „vracející“ se firmu připadá více společností, které naopak zamíří na vzdálenější trhy.

Pozitivním signálem je také skutečnost, že loňské výsledky globálního obchodu nakonec nebudou až tak dramatické, jak se na začátku pandemie mohlo zdát. Ekonom Miroslav Novák v článku pro MED uvádí, že mezinárodní obchod se zbožím loni podle odhadů poklesl o více než devět procent, což je ovšem méně než v krizovém roce 2009 – i když propad světové ekonomiky byl oproti tomuto roku mnohem větší.

Kontejnérová loď na snímku opouští jihoafrické Kapské město. V pozadí Stolová hora. Foto: Shutterstock

EXPORT SLUŽEB

Podstatně hůře na tom byl v roce 2020 obchod se službami, který doplatil zvláště na velmi omezený cestovní ruch. Přesto se ukázalo, že právě export služeb by mohl být do budoucna velmi nadějným sektorem, jehož boom by mohl kompenzovat přetrvávající ochranářské bariéry v obchodu se zbožím. Pandemie urychlila vývoj různých technologií, které nahrazují fyzický kontakt komunikací na dálku. Pravděpodobně díky tomu posílí vývoz mnoha různých služeb – od těch finančních až po distanční vzdělávání nebo telemedicínu.

Další boom nejspíš čeká také přeshraniční e-commerce. The Economist dokonce došel k závěru, že Západ loni zažil největší revoluci v nakupování za posledních 50 let – od doby, kdy začaly růst hypermarkety na okrajích měst. Kreativnějším a větším trhem je nicméně podle tohoto prestižního týdeníku Čína. „Přeshraniční elektronický obchod je příležitostí pro ty, kteří mají zájem o uplatnění svých produktů a služeb na čínském trhu, aniž by v zemi museli registrovat svou společnost,“ napsala v článku pro Export.cz česká ekonomická diplomatka v Pekingu Barbora Mbuyi Kocourková. Přeshraniční e-commerce podle ní může pomoci také tam, kde mají firmy kvůli ekonomickým dopadům pandemie potíže s udržením provozu v nejlidnatější zemi světa.

Kromě dopadů pandemie na jednotlivá odvětví by měli čeští exportéři sledovat také to, do jakých dalších sektorů zamíří peníze ze stimulačních balíčků národních vlád po celém světě. Nové příležitosti pro české exportéry a investory se tak rýsují také například při budování dopravní infrastruktury nebo v oboru environmentálních technologií.

AFRICKÁ ZÓNA VOLNÉHO OBCHODU

Afrika vyváží různé suroviny a zemědělské komodity, ale výrobky z nich dováží odjinud. To znamená velkou závislost na jiných částech světa. Pouhých zhruba 15 procent celkového objemu afrického zahraničního obchodu realizují tamní země samy mezi sebou. Na kontinentu chybí vlastní výrobně-dodavatelské řetězce. Právě proto se velkou nadějí stala celoafrická zóna volného obchodu AfCFTA, ke které se přihlásilo 54 států. Podle tohoto kritéria jde o největší regionální obchodní dohodu na světě. Pandemie start jejího reálného fungování zbrzdila, ale od letošního Nového roku oficiálně vstoupila v platnost a ve střednědobém horizontu několika let by mohla být významným rozvojovým impulzem.

Cesta ke skutečnému jednotnému vnitřnímu trhu v Africe je během na ještě delší trať. Velkou překážkou pro obchod mezi africkými státy je nedostatečná dopravní infrastruktura v mnoha částech kontinentu. Český ekonomický diplomat v jihoafrické Pretorii David Vaverka připomíná, že řada ekonomů a expertů na tamní trhy přesto přirovnává dnešní Afriku k Číně před 25 lety a předpovídá jí budoucnost nové „továrny světa“. Jisté je, že trend regionalizace světového obchodu se nevyhýbá ani nejchudšímu světadílu.

JAN ŽIŽKA

&

??