Akcie a „nikdy se nedá říct, zda do kšeftu přijdou lidé“

Podle některých názorů způsobují vládní opatření sociálního distancování příliš velké ekonomické škody. Podle některých názorů dojde k rychlému oživení poté, co budou vládní opatření uvolněna. Diskuse na toto téma „otevřete to a oni hned přijdou“ (včetně verze „zavřeli jste to a oni odešli“) se vede i u nás, ale třeba v největší ekonomice světa má trochu jiný rozměr. V druhé největší ekonomice světa je také dost specifická, o akciovém trhu nemluvě. Dovolím si čtyři, snad alespoň trochu relevantní poznámky. Vše se dá shrnout ale vlastně jednoduše – „nikdy se nedá říct, zda do kšeftu přijdou lidé“.

Za prvé: Čína jako vedoucí indikátor

Čína může, ale také nemusí být vedoucím indikátorem dalšího epi-ekonomického vývoje ve zbytku světa. Já tu v této souvislosti průběžně poukazuji na to, jak situaci v této zemi vnímá ekonom Michael Pettis. Jeho vyloženě „kvalitativní analýzy“ vývoje v Pekingu ukazují již nějaký čas v podstatě toto: Život se vrací k normálu, ale nákupy zaostávají. Tento vývoj by tedy tezi „otevřete to a oni hned přijdou“ trochu nahlodával.

Za povšimnutí u Číny stojí i to, že podle China Beige Book se v nedávném průzkumu většina lidí obává z druhé vlny epidemie a pokračujícího útlumu v následujících 6 měsících. A zároveň velká většina pevně věří, že vláda dosáhne cíle 6 % růstu HDP za celý rok. Pan Pettis to komentuje s tím, že oficiální čísla týkající se ekonomické aktivity nemají velkého významu.

Za druhé, americký „přírodní“ pokus

Jelikož v USA některé státy zavedly restrikce a jiné ne, můžeme porovnat jejich vzájemný vývoj. Přesněji řečeno, tu práci si dali v The New York Times (viz Government Orders Alone Didn’t Close the Economy. They Probably Can’t Reopen It) a výsledek vypadá poměrně jednoznačně: Ve státech s oficiálními restrikcemi i bez nich klesají spotřebitelské výdaje, počet otevřených malých firem i odpracovaných hodin. U států bez restrikcí se od standardu těch s restrikcemi jen trochu více zvedá doba strávená v zaměstnání. Jinak řečeno, naše dobrovolné chování je rozhodující a relevantní je spíše teze „zavřeli bychom to sami a otevřeme to také sami“.

Za třetí, zůstaňte doma

The New York Times v jiném článku také poukazují na firmy, které svým zaměstnancům říkají, aby zůstali doma. Google a Facebook jim prý sdělil, že až do příštího roku. Amazon hovoří o říjnu. A třeba Nationwide Insurance „jedná agresivněji než ostatní a 4 000 jejích zaměstnanců bude již pracovat z domova stále“. Takové posuny samy o sobě neříkají nic o tezi „otevřete to a oni hned přijdou“, ale jde o indikátor toho, že v hospodářství probíhají a budou zřejmě probíhat hluboké strukturální změny. Otázkou pak je, zda během podobných změn, které nemusí zrovna doprovázet pocit jistoty a bezpečí, zavládne chuť opět trávit víkendy v supermarketech.

Za čtvrté, akciové V

Poslední poznámkou se možná tak trochu vracíme na začátek. Nouriel Roubini se domnívá, že „akciový trh propadl nereálným iluzím, když očekává oživení ve tvaru V v době, kdy reálná ekonomika padá a existuje riziko scénáře L“. Podobně se vyjadřuje třeba Mohamed El-Erian, který mimochodem od začátku varoval před přílišným optimismem a zatím se jeho odhady potvrzují.

Samotný pohled na PE indexu SPX ukazuje, že se dostalo na hodnotu převyšující 20, která je nejvyšší za posledních 16 let. Můžeme samozřejmě tvrdit, že tak vysoká je proto, že příští rok se prudce zvednou zisky - současné PE je tak jen vysoko jen kvůli přechodnému propadu ziskovosti. Jenže tím opět říkáme jen to, že trh čeká hezké V-oživení. A může přes všechno výše uvedené mít pravdu, stejně, jako Čína může dosáhnout onoho 6 % růstu.

Vodítkem nám konec konců mohou být i takové věci, jako je naše otevírání hospodských zahrádek. Jak v této souvislosti píše Kutnohorský deník: „Staré hospodské přísloví říká, že nikdy se nedá odhadnout, zda do kšeftu přijdou lidé“. Dnes má toto úsloví ještě trochu jiný, „makro“ rozměr.

Ilustrační foto: Vinson Tan ( ? ? ? ) z Pixabay