Harmonizovat minimální mzdu v rámci EU, či nikoliv?

Snahy o sjednocení minimální mzdy v rámci zemí EU nejsou žádnou novinkou. Hospodářské noviny však včerejším článkem téma v mediální sféře opět oživily. Minimální mzda představuje na evropské úrovni jeden z nástrojů sociální politiky. Ukotvenou bychom ji našli v dokumentu s názvem „Evropský pilíř sociálních práv,“ který „upekla“ Junckerova komise. Přijat byl v roce 2017 na neformálním summitu v jihošvédském Göteborgu. Kromě Junckera patří k významným zastáncům harmonizace také E. Macron, H. Timmermans, ale i C. Leyenová. Právě nová šéfka Evropské komise slíbila, že by během ledna mohl
vzniknout návrh, který by poskytoval více informací než doposud zveřejněné obrysy.

Z aktuálně dostupných zpráv lze vyčíst, že oficiálním cílem harmonizace metodiky pro výpočet minimální mzdy je boj s chudobou. Ta se v EU týká zhruba desetiny pracujících, přičemž chudoba je definována jako stav, kdy zaměstnanec dostává příjem nižší nežli 60 % mediánové mzdy v domovské zemi. „Oficiální cíl“ se však podle mnohých s tím skutečným rozchází. Není pak překvapením, že se můžeme dočíst, jak sjednocení úrovně minimální mzdy cílí na oslabení konkurenceschopnosti středo a východoevropských zemí.

Západní země se svým motivem, a to zamezit imigraci východních pracovníků, kteří jsou ochotni pracovat za výrazně nižší mzdy než zaměstnanci domácí, netají. Svým způsobem lze tato snaha pochopit. Na druhé straně jde ale proti samotnému volnému pohybu osob. Ten představuje jednu ze základních svobod uvnitř unijního trhu.

Vraťme se ale k otázce konkurenceschopnosti. V případě, že by šedesáti procentní hranice byla stanovena na neadekvátní úrovni, některé státy by opravdu mohly pocítit negativní důsledky. To by se pravděpodobně týkalo i České republiky, pro kterou se zdá být zmíněná výše opravdu příliš. Medián v České republice dosáhl během třetího čtvrtletí 29 549 Kč. Pokud by měla být minimální mzda v souladu se zamýšlenou metodikou, měla by tedy činit zhruba 17 700 Kč. Pro letošní rok je však nastavena na úrovni 14 600 Kč. Nebylo by tak žádným překvapením, pokud by české firmy, jejichž ziskovost je na nejnižší úrovni od roku 2005, unifikaci nepodporovaly. Růst mzdových nákladů by pravděpodobně urychlil proces automatizace výroby. Ta probíhá v menší míře i v současnosti. Z makroekonomického hlediska by se tak jednalo o žádoucí, nicméně ze strany podnikatelů nepříliš oslavovaný, výsledek tohoto opatření.

Na minimální mzdu se navíc vážou i tzv. zaručené mzdy, ale také určité sociální dávky. Právě s ohledem na sociální dávky lze ale hovořit i o pozitivních dopadech, které by sjednocení metodiky, a tedy doprovodné zvýšení minimální mzdy, mohlo přinést. Vyšší minimální mzda by mohla velmi dobře plnit motivační funkci. Pokud by si lidé měli vybrat mezi důstojnou minimální mzdou, kterou by na trhu práce obdrželi, a přežíváním z nižších dávek, měla by být první varianta jasným vítězem.

Sporný bod však představuje otázka, zdali je takové opatření dostačující ke snížení mzdových disparit mezi EU zeměmi, které je také jedním z cílů opatření. Výše mezd je totiž utvářena vícero faktory. Mimo zmíněné investice do kapitálové vybavenosti hraje roli i kvalita vzdělávací soustavy, (ne)rovnoměrné rozdělení příležitostí či (ne)vhodné nastavení daňové soustavy, a to včetně odvodů sociálního a zdravotního pojištění (ty například v naší zemi nepatří k nejnižším).

Z uvedeného tak vyplývá, že s návrhem na harmonizaci minimální mzdy se naskýtá více otázek nežli odpovědí. Nezpochybnitelným faktem však zůstává, že by takové opatření mohlo posílit již tak znatelné proti unijní nálady.

Nicole Gawlasová, analytik České spořitelny