Nic si nenalhávejme. Akciový trh moc nevzkvétá

V naší zemi jsme si sami na vlastní kůži vyzkoušeli, že pokud všechno patří všem, nepatří to nakonec nikomu – (téměř) nikdo se nakonec o nic nestará a spoléhá se, že to udělá někdo jiný. V prosinci roku 2016 byla zveřejněna studie, nebo spíše takové prohlášení dlouhé řady ekonomů s názvem „The Modern Corporation Statement on Management“. Občas tu píšu o tom, jaké jsou podle mne slabé stránky akciového trhu, popřípadě tržní ekonomiky jako celku. Zmíněná úvaha s mým pohledem úzce rezonuje a i díky ní mě napadá, že ony slabé stránky vlastně lze považovat za komunizaci, či socializaci trhu. Nejde přitom o žádný nevýznamný jev. Takže i když máme za sebou roky, kdy si trhy připisují slušné zisky, je namístě se vstupem do roku 2020 uvažovat nad tím, že ve skutečnosti moc nevzkvétají.

Autoři studie kritizují koncept maximalizace hodnoty firmy pro akcionáře a poukazují na několik bodů a negativních jevů, které tato filozofie přináší. Já bych si i dovolil tuto výchozí tezi trochu rozporovat s tím, že ony body možná přináší spíše znásilněný koncept maximalizace hodnoty. Je to vlastně diskuse o tom, co je skutečnou maximalizací hodnoty, a zda ta, ve své pravé, nepokřivené podobě, stojí proti zájmům zákazníka, zaměstnanců atd. Ale to nechme nyní stranou a podívejme se na samotné jevy:

Socialismu na trhu

První bod můžeme nazvat „akcionáři bez závazků a povinností“. Nedávno jsem tu psal o tom, že akciový trh a firmy na něm obchodované potřebují „aktivní aktivní“ investování - to, aby investoři nejenže aktivně vybírali akcie, ale také se aktivně starali o chod firem, které vlastní (týká se samozřejmě zejména institucí). Trend je ale opačný – investování je maximálně „aktivní“, kdy investoři vybírají konkrétní tituly, ale již se nestarají o chod firmy a v případě problémů vše „řeší“ jen zmáčknutím tlačítka „prodej“.

K tomu se poslední roky přidává silný trend celkové „pasivity“. Ten má na jednu stranu svou logiku, ale celkově jen přispívá k socialismu na trhu – tomu, že tu skutečně „aktivně“ nevlastní téměř nikdo nic. A většina se spoléhá, že tlak na firmy bude vytvářet někdo jiný. Můžeme namítnout, že tento tlak by měl fungovat přes pokles cen akcií, popřípadě provázání odměn managamentu s pohybem těchto cen. Jenže praxe ukazuje, že tenhle systém může vést spíše k pokřivenému chování managementu – viz níže.

Autoři oné úvahy v souvislosti s akcionáři bez závazků hovoří o jejich odtržení od dlouhodobého vývoje firmy. K čemuž pomáhá i vysoká likvidita a obrat na trhu a také jevy jako je algoritmické obchodování. S tím nelze než souhlasit a názorně to ukazuje, jak „nevzkvétající“ situace je. Počítač se nezajímá, jak si firma finančně vede a jaký je její dlouhodobý výhled. A je tak dalším krokem k onomu socialistickému trhu.

Socialismus ve firmě

Dva následující body studie se zaměřují na to, co bychom mohli nazvat „managementem bez závazků“ a s tím úzce související nízkou kvalitou managementu. Poukazuje se na to, že ředitelé a vysoký management jsou ve firmách stále kratší dobu a zvyšuje se rychlost jejich rotace mezi nimi. Což se projevuje na jejich rozhodování a ignoranci dlouhodobého výhledu. Studie zmiňuje i škodlivý vliv ředitelských hvězd a také tvrdí, že podle výzkumů je lepší mít vedení se zkušenostmi v daném oboru, než „univerzální“ manažery.

S těmi hvězdami si dovolím souhlasit a toto někdy až modlářství je podle mne velká bolest akciového trhu (a nejen jeho). V souvislosti s politikou a makroekonomií tu občas zmíním, že Lao-c' považoval za nejlepšího vládce takového, o kterém lid moc neví. Můžeme si představit jako vládnutí člověka bez pýchy, který se zaměřuje zejména na to, aby věci fungovaly samy o sobě, a ne díky jeho „nadpřirozeným“ schopnostem. Není asi důvod, proč by to nemělo platit i ve firmách. Možná dokonce můžeme vysledovat určitý cyklus, kdy přijde nějaký výjimečně obdarovaný člověk, založí novou společnost a pozvedne jí, ale od určité chvíle jí začíná více škodit, než pomáhat. Příkladů se nám asi vybaví více.

Roste, ale nevzkvétá

K oné studii se vrátím ještě zítra, ale i z uvedeného můžeme lehce nabýt dojem, že akciový trh sice roste, ale moc nevzkvétá. Můžeme často slyšet, jak mu škodí regulace (málo, nebo naopak hodně). Můžeme slyšet kritiku politiky centrálních bank, která na trhu (prý) nafukuje bubliny. A řadu dalších výtek, na kterých může být něco pravdy a nemusí. Možná si ale trh ničíme na jiné, fundamentálnější a nebezpečnější rovině.