Davies: Kudy ven, když má monetární politika jen omezený prostor

S tím, jak se prodlužuje současný ekonomický cyklus, sílí diskuse o tom, jak pomoci ekonomice v případě, že se dostaví útlum či dokonce recese. Monetární politika má podle řady názorů jen omezený prostor kvůli tomu, jak nízko se nyní nacházejí sazby a tudíž jak malý je prostor pro jejich další pokles. Navíc panují obavy z toho, že netradiční nástroje typu kvantitativního uvolňování nebudou mít potřebnou efektivitu. Naděje se tak mnohdy obracejí směrem k politice fiskální. Známý ekonom a investor Gavyn Davies k tomu na stránkách Financial Times podotýká, že pokusy o jednorázové fiskální stimulace vedou často k tomu, že jejich efekt se projeví s příliš velkým zpožděním. Jaké tedy může být řešení?

Davies tvrdí, že kvůli popsané situaci roste zájem o takzvané automatické fiskální stabilizátory. Na jejich výhody poukazují někteří ekonomové již velmi dlouhou dobu. Mezi tyto stabilizátory se přitom nejčastěji počítá automatický vývoj výběru daní během recese, protože ten obvykle klesá rychleji než příjmy domácností a zisky firem. K tomu se přidávají různé programy podpory. Tyto stabilizátory přitom fungují rychle a jsou výsledkem toho, jak bývá obvykle nastaven daňový a výdajový systém ve vyspělých zemích.

Jak poukazuje investor, ekonomové Alisdair McKay a Ricardo Reis přišli v roce 2016 s analýzou, která potvrzuje, že automatické fiskální stabilizátory mohou být při prevenci hluboké recese skutečně efektivní. A to zejména v době, kdy má monetární politika omezený prostor pro stimulaci snižováním sazeb. Podle výsledků jejich studie je pak výdajová stránka stabilizátorů účinnější než daňová. Více totiž podporuje disponibilní příjmy nejchudších domácností.

Otázkou je, zda bychom v současné situaci neměli uvažovat o posílení těchto automatických stabilizátorů. Davies tvrdí, že k tomu bychom mohli dojít dvěma základními způsoby. První z nich by spočíval v celkovém zvýšení poměru daní a vládních výdajů na HDP. Takový krok ale podle něj není vzhledem k současnému postoji politiků a veřejnosti pravděpodobný. Je ale také možné změnit nastavení systému tak, aby se vládní výdaje automaticky zvyšovaly v době, kdy ekonomika míří do recese. Zde investor zmiňuje práci od Brookings Institution, která navrhuje „několik praktických myšlenek“.

Davies poukazuje zejména na názory ekonomky Claudie Sahmové, která navrhuje provázat vývoj nezaměstnanosti se systémem finanční podpory vybraným domácnostem. Šlo by o jakousi fiskální obdobu Taylorova pravidla aplikovaného v monetární oblasti. Investor pak zdůrazňuje, že země, které mají vyšší vládní dluhy, většinou váhají s fiskální stimulací v době recese více než ty méně zadlužené.

Christina a David Romerovi se ve své studii věnovali tomu, co je vlastně příčinou takového chování. Na jednu stranu může být plně racionální ve chvíli, kdy by stimulace zvýšila dluhy natolik, že by nastaly problémy s jejich financováním. Méně racionální může být přístup, kdy by k něčemu takovému nedošlo a stimulace by zabránila vysokým ztrátám na produktu a zaměstnanosti. Výzkum pak ukazuje, že politici dávají větší váhu samotné výši dluhů a dodatečné úvahy týkající se eventuálního dopadu stimulace na sazby jsou vedlejší.

Zdroj: FT