Bronte Capital: Nízké sazby ohrožují banky a možná i společný evropský projekt

John Hempton je zakladatelem a šéfem australského hedge fondu Bronte Capital a na svém sledovaném blogu si všímá rozhovoru, který poskytl Shannon McConaghy z investiční společnosti Horseman Capital pro Real Vision. Týká se údajně hlubokých problémů japonského bankovního sektoru.

Hempton ve své úvaze píše, že celý problém japonských bank je ve skutečnosti poměrně jednoduchý. Regionální bankovní domy mají totiž „již po celá desetiletí nadbytek fondů“. A je pro ně „extrémně složité tyto fondy půjčovat za adekvátní sazby, protože nadbytek úspor panuje v celé zemi“. Banky tak mohou půjčovat jen za velmi nízké sazby a následně dosahují pouze velmi malé návratnosti vlastního jmění.

Investor vzpomíná, jak on sám před patnácti lety komunikoval s vedením jedné z regionálních bank - Bank of Kagoshima. Ptal se, proč instituce nedosahuje svého cíle v oblasti návratnosti vlastního jmění stanoveného na 4 %. Banka odpověděla, že taková strategie by vytvořila nepřijatelný tlak na místní komunitu. Dnes již neexistuje, „ale problém přetrvává napříč japonským bankovnictvím.“

McConaghy má za to, že problém zhoršuje ekonomická politika současné vlády, někdy přezdívaná jako Abenomie. Tvrdí, že průměrná sazba z úvěrů dosáhla u regionálních bank v první polovině letošního roku 79 bazických bodů. Podle něj stojí samotná správa banky „asi jedno procento“. Jde o náklady spojené se zaměstnanci, platebními systémy a tak dále. Takže podle těchto čísel by japonské banky byly ve ztrátě ještě před započítáním ztrát ze špatných úvěrů. A ty nemusí být malé, protože země je známa svými zombie firmami.

McConaghy následně hovořil o tom, že „problém je zamaskován bankovními investicemi do vládních dluhopisů“. Jejich výnosy se dostaly hluboko do záporných čísel a banky tak realizovaly jednorázové kapitálové zisky. Účetní pravidla jim přitom umožňují tyto zisky uvádět jako úrokové příjmy a tudíž stále vykazují pozitivní návratnost vlastního jmění. Ta však ve skutečnosti závisí na rostoucích cenách investičních aktiv včetně akcií.

Hempton se domnívá, že tento pohled odpovídá jeho teorii bankovních krizí. Ty podle něj nejsou spouštěny tím, jaké jednorázové ztráty utrpí bankovní sektor v dobách ekonomické krize. Klíčovým faktorem je dlouhodobější ziskovost a úrokové marže. Například americké banky je mají „dost slušné“, a tudíž „jsou nyní většinou OK“. Naopak německé banky mají marže minimální, a i když byly jejich úvěrové ztráty nižší, neměly je čím pokrýt. Italské banky jsou na tom v tomto ohledu ještě hůře.

Nízké marže byly dříve obecně považovány za plus, protože veřejnost nevedly k pocitu, že je banka okrádá. Ten mají podle investora například v Austrálii, kde marže bank leží nadprůměrně vysoko. Jenže svět se podle něj změnil a dnes je nutné mít na paměti, že „pokud se marže dostanou příliš nízko, banka zkrachuje“. Jestliže se tak děje v širším měřítku, jde dolů i celé hospodářství. Z tohoto pohledu je tak monetární politika zaměřená na snižování sazeb kontraproduktivní.

Za povšimnutí pak podle investora stojí i to, že index evropských bankovních akcií se „potácí na třicetiletých minimech“. Pokud by ECB v současném prostředí snížila sazby, poškodila by již tak minimální ziskovost sektoru. Jeho životaschopnost je přitom klíčová pro „celý společný evropský experiment“.

Zdroj: Bronte Capital