Francie, Británie a misky vah czexitu

Francouzi nejsou obvykle považováni za nejpodnikavější národ, ale možná jde o omyl. Na Seznamu jsme si mohli v pátek přečíst, že pokud se nemohou zúčastnit nějaké pro ně důležité demonstrace v jejich metropoli, „mají nyní možnost za sebe poslat náhradníka“. Tuto službu totiž prý nabízí přes internet jeden Francouz ze středozápadu země. Vytvořil server Wistand, který zprostředkovává „posly“ pro lidi, kteří se různých protestních akcí v Paříži nemohou osobně zúčastnit. Takže hezký podnikatelský nápad, který navíc stojí na silné stránce Francie, kterou jsou protesty a demonstrace. Mě to vše přivedlo k úvahám o tom, nakolik může daná země spokojeně „nezapadat“ do globálního ekonomického mustru.

Začnu s tím, že francouzská banka Natixis nedávno přišla s analýzou slabostí její domácí ekonomiky. V první řadě poukazuje na současné rostoucí tenze ve společnosti, které jsou dány neradostným vývojem reálných mezd, ale třeba také nedostatkem pracovníků v některých veřejných sektorech jako je třeba zdravotní péče. Podle Natixisu se navíc bude přidávat zhoršující se situace ve francouzském automobilovém sektoru. Na zaměstnanost v něm podle banky totiž dolehne přechod na elektromobilitu a následně pokles poptávky po spalovacích motorech.

K tomu bych doplnil, že za dieselovou velmoc je obvykle považováno Německo, ale z evropských zemí je jí zejména Francie. A je zajímavé, že zatímco u Německa se živě diskutuje o tom, zda tamním automobilkám neujel elektricko-autonomní vlak, ohledně Francie taková diskuse moc patrná není, i když ani tady nejsou automobilky podružnou součástí ekonomiky.

Zpět k ústřednímu tématu: Společnost ve Francii by si tedy jednoduše řečeno ráda prodemonstrovala vyšší mzdy, více blahobytu, ale vláda velký prostor pro rozdávání nemá. A hlavně - s globální konkurenceschopností to není žádná sláva. Podle Natixisu se totiž ke všem neduhům přidává drahá pracovní síla. A v neposlední řadě Francie nehýčká nová odvětví, jako jsou obnovitelné energie, výroba baterií, či podnikání spojené s internetem. To, kam Francie v Evropě patří, pak podle mne hezky vystihuje následující graf od Eurostatu s mírami nezaměstnanosti v jednotlivých evropských regionech:



Francie je pro mě země, která chce být hodně svá. Na tom není nic špatného, naopak. Tenze ale vznikají v takových situacích ve chvíli, kdy se domníváme, že lze mít to nejlepší ze všech světů. Tedy na jednu stranu být tak trochu rebel, ale na druhou stranu si žít v blahobytu většiny. Dobře patrný je podle mne tento efekt na brexitu:

Britové si odhlasovali, že již nechtějí být členy EU. Můžeme to vnímat tak, že dávají přednost tomu, dělat si věci po svém. Pokud by si byli zároveň vědomi toho, že to s sebou ponese své ekonomické náklady, je vše v pořádku a brexit by podle mne probíhal hladce. Zdá se ale, že Britové věří, či věřili dost nepravděpodobné tezi, že brexit ještě navíc zvedne jejich životní standard. Proto je s postupujícím časem zaděláno na velké tenze a není ani divu, že se ohledně brexitu nyní děje to, co se děje.

Hodně se nyní hovoří o tom, že globalizace dosáhla svého vrcholu a nastává obrat zpět směrem k větší regionalizaci. V nejedné oblasti by to možná byl vítaný jev, ale je podle mne hodně nepravděpodobné, že by s sebou sám o sobě nesl růst životní úrovně (měřené v penězích !). Naopak. Pokud jsme si toho vědomi a stejně se nám chce, hurá do toho.

Stejný princip pak platí o našich diskusích o czexitu. Můžeme samozřejmě věřit, že po případném odchodu z EU by se nějakým zázrakem zlepšil náš hospodářský výhled. Nicméně mnohem více na místě je ptát se, jak moc bychom po takovém kroku ekonomicky tratili. A proti tomu vážit, jak by nám odchod pomohl být „sami sebou“. Obávám se, že tady bychom byli na obou stranách nerovnice velmi, velmi zklamáni. V tom nejhorším případě bychom začali opět rychle hledat, čí že to oběti jsme tentokrát. I na Francii a Británii je ale vidět, že to není naše specifikum.