V posledních letech se zdá, že to, čím žije pojišťovnictví, je absorbování stále dalších a dalších regulatorních předpisů. Zvládli jsme Solvency II, AML, MIFID, GDPR, PRIIPs a nyní žijeme vyrovnáním se s IDD. Za dveřmi čeká revize Solvency II, směrnice o ochraně spotřebitele a mnoho dalších. Jako kdyby si regulátor, ať už v Bruselu nebo v Praze, neuvědomoval, že regulace sice činí sektor bezpečnějším, stabilnějším a více chránícím klienty, ale její přehnaná míra zároveň vytváří nesmírně zatěžující komplexitu, která na sebe váže zdroje a kreativitu, ztěžuje inovaci a zvyšuje riziko nezamýšlených chyb s neúměrně tvrdými důsledky.
Co je ale skutečně důležité pro to, aby pojišťovny přinášely jednotlivým klientům, ale i celé společnosti užitek a vyšší přidanou hodnotu? Musíme se dívat na skutečný horizont budoucnosti, kde uvidíme rostoucí rizika, na které sektor musí najít odpověď, často v partnerství se státem. S klimatickými změnami roste riziko přírodních katastrof, stále intenzivnější všudypřítomná konektivita bude stavět do popředí kybernetická rizika a jejich pojištění, tématem především evropských pojišťoven musí být stárnoucí populace a s ní spojené produkty v oblasti penzí a, specificky v českém případě, v oblasti zdravotního pojištění.
Na druhé straně, IDD je příležitost, jak si udělat inventuru v našich zavedených myšlenkových procesech. Každému z nás se bude v sektoru více líbit, pokud budeme vnímat novou směrnici jako šanci k prohloubení etického přístupu k zákazníkovi, jako příležitost udělat s ním „dobrý byznys“, tedy na základě jeho informovaného rozhodnutí a s odbornou péčí s ním uzavřít pojištění, naplňující jeho legitimní očekávání. Směrnice bude dobře fungovat až například prodejce v pobočce pojišťovny nebo v externí síti poradí zákazníkovi, aby si pojistný produkt nekupoval, protože zdaleka nepokrývá představitelné situace způsobení škody, jakkoli by z jeho prodeje získal odměnu.
IDD vyžaduje od každého účastníka pojišťovacího trhu více odpovědnosti, klade vyšší důraz na povinnost jednat v nejlepším zájmu klientů, v neposlední řadě vytváří tlak na omezení motivace zprostředkovatelů pouze přes výšku jejich provize. Zvýší se požadavky na odbornost zprostředkovatele a ta zkvalitní prodejní proces. Zákazníkovi se ve větší míře dostane rady a doporučení a bude vybaven větším množstvím informací.
Mezi pozitivní kompromisy sjednané v průběhu legislativního procesu patří národní regulace týkající se možnosti stát se pojištěným, upravující možnost tzv. flotilového pojištění. Přijatá úprava vhodným způsobem umožňuje sjednávání pojištění u produktů, kde takový způsob je vhodný především z důvodu dostupnosti produktu klientovi, spojení s dalšími finančními produkty a i z důvodu žádoucí flexibility nabízených finančních služeb a účelu sjednaného pojištění. Mám tím na mysli zejména cestovní nebo úrazové pojištění ke kartám, či například úrazové pojištění zaměstnanců na služební cestě sjednané zaměstnavatelem a podobně. Zároveň přijatá regulace zajišťuje i odstranění v minulosti kritizované nedostatečné informovanosti pojištěného při účasti na flotilovém pojištění.
To vše jsou užitečná opatření, na jejichž konci je vyšší důvěryhodnost celého pojišťovacího sektoru. Jeho vyšší konkurenceschopnost novým platformám, které technologický vývoj přinese. Kredibilita jeho budoucích produktů.
Vždy je však otázkou nejen to, jak sektor naplní literu i ducha směrnice, ale též jak je bude vnímat spotřebitel a hodnotit dohledový orgán.
Některé nové či rozšířené informační povinnosti jsou ku prospěchu, jejich míra však nesmí překročit únosnou mez. Zvyšující se objemy a složitost informačních povinností mohou podstatně omezit ochotu a schopnost spotřebitele zpracovávat zodpovědně veškeré poskytnuté informace a provádět na jejich základě dobrá a informovaná rozhodnutí. Nemusím připomínat, že ten, komu pak dá klient vinu, jsme my.
Stejně tak věřím, že společným úkolem pro dialog sektoru dohledu i regulátora je hledat racionální a minimalistická řešení, tvrdě vymáhat jasná pravidla, avšak nikoli dotvářet nová. Za podstatné považuji citlivé zvažování osvědčené tržní praxe a hledání lepších řešení jen tam, kde nefungují. Společenským zájmem je přece zvyšování propojištěnosti jako jednoho ze způsobů přispívajícího ke zvládání krizí. Naše budoucí stabilita nezáleží jen na množství kapitálu a rezerv a dobrém rizikovém řízení, ale též na naší schopnosti ustát tlak budoucí konkurence. Nadměrné regulatorní ovlivňování sektoru pojišťoven je nakonec i dost možná rychlou zkratkou na cestě do provincie od fungujícího a stabilního trhu, který za finanční krize před deseti lety obstál na jedničku.
Jan Matoušek
výkonný ředitel České asociace pojišťoven
_w60h45_w76h50.png)
RSS
Přebírání zpráv
