Kapitalismus není jen absence komunismu, nyní degeneruje do predátorské formy

Jonathan Tepper je podle serveru ProMarket „zaníceným zastáncem svobodného trhu“. Založil investiční společnost Variant Perception a dříve pracoval pro Bank of America. Jeho kniha „Mýtus kapitalismu“ může podle ProMarket vyznívat až jako marxistické dílo. Tepper v ní ale jen tvrdí, že to, co dnes nazýváme kapitalismem, jím ve skutečnosti není. Tento systém totiž stojí na konkurenci, ale „v americké ekonomice dnes téměř žádná konkurence není“.
 
Co je příčinou podobné skepse? „Stále více monopolizovaná ekonomika, kde rostoucí tržní síla některých společností omezuje konkurenci, snižuje produktivitu, mzdy a zvyšuje příjmovou nerovnost.“ Tepper varuje, že „pokud ti, kteří mají kapitalismus rádi, nezmění fungování trhů, udělají to ti, kteří ho v oblibě nemají, a pak na tom budeme hůř všichni“. Příkladem problémů prý může být společnost Equifax, která funguje jako registr dlužníků. Když měla problémy, okamžitě se začalo poukazovat na to, že alternativa k ní neexistuje a vláda ji tudíž nebude dusit. Akcie této firmy tak nakonec i přes problémy stoupala.

„Jeremy Grantham jednou řekl, že ziskové marže mají v oblasti financí největší tendenci vracet se k průměru. Pokud tak neučiní, s kapitalismem se děje něco špatného,“ říká Tepper. A poukazuje na to, že ziskové marže amerického korporátního sektoru dlouhodobě rostou a tendence vrátit se k průměru u nich moc patrná není. Jde tedy o známku ztráty konkurenčních tlaků. Kapitalismus přitom „není jen o tom, že nevládne komunismus“, musí stát na fungující konkurenci. V této souvislosti můžeme hovořit i o „predátorském kapitalismu“, jak to činí Martin Wolf z Financial Times. Ten poukazuje na odvětví a firmy, kde není tvořena přidaná hodnota, ale „hodnota je pouze vysávána ze zákazníků“.

Americká ekonomika podle Teppera netrpí ani tak problémem monopolů, jako problémem oligopolů. Pokud totiž v daném odvětví existují čtyři hráči, „není to o moc lepší, než když tam je jen jeden“. Někteří lidé se sice domnívají, že takový počet zajistí potřebnou konkurenci, ve skutečnosti spolu tyto firmy ale neformálně spolupracují namísto toho, aby si konkurovaly kvalitou a cenou. Podle Teppera je pro takové firmy výhodné například vysílat signály na tiskových konferencích s tím, že takto efektivně koordinují své chování a v konečném důsledku se chovají jako monopol.

Kritickou hranicí pro zajištění konkurence v odvětví je podle některých výzkumů počet šesti firem. Celý problém je pak v konečném důsledku patrný i z toho, jak jsou u investorů oblíbeny oligopolní firmy, jejichž atraktivita pramení právě z nedostatku konkurence na trhu. Do současného stavu jsme se pak dostali kvůli procesu, který začal někdy v šedesátých a sedmdesátých letech. Tedhy se začaly objevovat tlaky proti příliš přísnému přístupu antimonopolních úřadů pramenící z přesvědčení, že jejich postup zamezuje využívání úspor z rozsahu a dosahování větší efektivity.

„Začalo to jako možná přínosná snaha o umožnění většího počtu fůzí a akvizic. Jenže čtyřicet let poté jsme v podstatě u politiky nicnedělání, kdy právníci a dobře zaplacení ekonomové prosazují další a další fůze,“ míní Tepper. Studie přitom podle něj jasně ukazují, že pokud se snižuje počet hráčů v odvětví, ceny jdou nahoru.

Zdroj: ProMaket, Chicago Booth School of Business