Brusel zbytečně nahrává populistům, ať si je každý zodpovědný sám za sebe

Zdá se, že krize v eurozóně vlastně nikdy pořádně nekončí. Už deset let se v Evropské komisi hovoří o velikosti primárního rozpočtového přebytku v Řecku. Máme za sebou celou řadu jednání o problémech v Irsku, Portugalsku, Řecku. A nyní se zase objevuje další problém – Itálie. Evropská komise její vládu minulý týden opět obvinila z toho, že utrácí nad své poměry, a varuje ji, že pokud nezmění svůj návrh rozpočtu, deficit se dostane na 2,9 % HDP v roce 2019 a 3,1 % v roce 2020. To znamená, že by porušil fiskální pravidla EU. Eoin Drea z Wilfried Martens Centre for European Studies na stránkách Politico ovšem tvrdí, že samotný systém, v němž Evropská komise jedná jako „fiskální šerif“, není udržitelný a ničemu nepomáhá.

Evropská komise nyní uvaluje pravidla na jednotlivé země měnové unie, což ovšem v praxi vede pouze k tomu, že sílí vliv populistického sentimentu. Nyní je to dobře patrné právě v Itálii, kde je Pakt růstu a stability vnímán jako nástroj věřitelů na trestání dlužníků. „Pokud tento model nedojde změn, euro nakonec zkolabuje. Proč EU svůj přístup nemění? Ne každá země na jih od Alp je v zajetí fiskálního šílenství a chce se zbavit vlivu zemí na sever od nich, které mají větší tendenci spořit. Ale i kdybychom tvrdili, že eurodům je již z poloviny postaven, je zřejmé, že už nyní potřebuje významné změny,“ tvrdí Drea.

Bruselu by podle analytika prospělo, kdyby se dobře podíval na současnou politickou realitu v eurozóně, kde „ani občané ani jednotlivé národní vlády nepodporují model eurozóny založený na centralizované autoritě“. Fiskálně konzervativní země totiž nakonec nikdy nepřijmou plnohodnotnou unii transferů a pro ostatní země je zase současný model „receptem na ekonomickou stagnaci a politickou fragmentaci“. Pokud to budeme popírat, koledujeme si o vážné problémy. A navíc platí, že centralizované vymáhání pravidel není pro fungování eurozóny ani potřeba. Podle Drey stačí, pokud budou pravidla jasně nastavena, Brusel ale nebude tlačit na jejich vymáhání a namísto toho se jasně definuje proces bankrotu zemí, které pravidla nedodržují a dostanou se kvůli tomu do problémů.

Současný stav eurozóny je výsledkem toho, že Evropská komise se takovému řešení soustavně vyhýbala a namísto toho vidíme nikdy nekončící kolečko varování, krizových zasedání, poskytnuté pomoci a dalšího porušování pravidel. Pokud by Evropská komise přestala jednat jako fiskální šerif, vnímaná odpovědnost za vládní rozpočty a jejich dopad na ekonomiku by se přesunula na jednotlivé vlády a z problémů by nebylo možné vinit Brusel.

Za dlouhodobě udržitelné vládní finance a strukturální reformy by byly odpovědné pouze vlády. Takový systém může v evropském kontextu podle analytika znít jako science fiction, ovšem ve Spojených státech úspěšně funguje. Tamní státy ještě od Velké deprese nepostihl žádný bankrot a přispívá k tomu právě pravidlo, podle kterého jim centrální vláda v případě problémů nebude pomáhat. Je tak jasně definována zodpovědnost a investoři rozumí rizikům, kterým při poskytování půjček čelí.

Zdroj: Politico