Víkendář: Čína vloni ukázala svou sílu a svět se lekl

Peking podle běžného mediálního obrázku minulý rok využil politiky Donalda Trumpa, která směřuje k izolaci Spojených států od zbytku světa. Čína se tak dostává do pozice světového vůdce v oblasti mezinárodního obchodu a také klimatických změn. Bruno Macaes z Politico ovšem tvrdí, že realita mnohem více připomíná detektivku: Čína se držela své roky vyzkoušené strategie, čekala na vhodný okamžik a spoléhala se na dlouhodobě působící síly, které změní situaci v její prospěch. Pak se ale něco stalo. Možná Pekingu došla trpělivost, možná do hry zasáhl osud, ale každopádně došlo k tomu, že Čína najednou ukázala svou moc v plné síle. A svět se podle Macaese zděsil.

Celý příběh začal v jižní Asii, kde byly zpozorovány čínské vojenské jednotky, jak budují komunikaci přes kus země, na který si činí nárok jak Čína, tak Bhútán. Indie tento krok vnímala jako přímou hrozbu a poslala své vlastní jednotky, aby stavbě zabránily. Několik týdnů poté se vojenské jednotky obou zemí dostaly do konfliktu na druhé straně Himalájí a vše mohlo skončit velmi ošklivě.

Je zřejmé, že Indie se nyní cítí být ohrožena. Vidí, že její větší soused buduje přístavy po celém indickém oceánu, staví vojenské základny v Džibuti a další plánuje v pákistánském Gwadaru. Domnívá se, že Pákistán by se mohl rychle dostat pod čínskou kontrolu. Jenže z pohledu tradiční čínské strategie to vše vypadá příliš kostrbatě a Čína mohla s indickou kartou zacházet mnohem rozumněji. Indie totiž nyní dospěla k názoru, že nová hedvábná stezka, která pro Peking představuje klíčový strategický projekt, není v jejím zájmu. A obavy, které stále silněji cítí Indie, vedou i k tomu, že Spojené státy tíhnou ve vztahu k Číně ke stále větší konfrontaci. Nyní tak Indie se Spojenými státy aktivně spolupracuje ve společné snaze blokovat čínské tahy na euroasijské šachovnici.

Číně se také minulý rok podařilo znepřátelit si americké ministerstvo zahraničních věcí, které jí doposud bylo dlouhodobě nakloněno. Nic na tom nezměnilo ani zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem. Ten je sice největším čínským jestřábem mezi americkými prezidenty, ale lidé z ministerstva zahraničí si vůči Číně stále zachovávali pozitivní postoj. Nicméně Peking se rozhodl, že mu záleží na krátkodobých mediálních vítězstvích. Tím ovšem dosáhl toho, že v USA ztrácí tradiční podporu a mnohem více lidí tam volá po reakci ze strany Trumpa. Již brzy se to může projevit dalšími restrikcemi na čínské exporty.

K tomu všemu můžeme přidat další události: Na Novém Zélandu se zjistilo, že jeden z poslanců kdysi působil v čínských tajných službách a má stále úzké vazby na Komunistickou stranu Číny. Snahy o podobné intervence byly zaznamenány i v Austrálii, a ta tak nyní připravuje sérii zákonů, které by měly podobným událostem zabránit. Čína na tento krok reagovala dost pobouřeně, což ovšem jen posílilo přesvědčení, že už nesleduje politiku měkké síly, ale posunula se směrem k něčemu nebezpečnějšímu.

Změny jsou patrné i ve vztahu Číny k Evropě. Můžeme sem zařadit vlnu čínských akvizic, která vyvolala obavy v Německu a v Bruselu. Nejlepším příkladem změn chování Číny tu ale zřejmě bude její vliv na některé země, které se pak usilovně snaží hájit čínské zájmy na kontinentu. Macaes k tomu píše: „Jeden zdroj z EU mi řekl, že největší překážkou pro každodenní práci na zahraničněpolitických tématech je způsob, jakým se Řecko a Maďarsko staví proti jakémukoliv rozhodnutí, které by mohlo být vnímáno jako krok proti Číně.“ Jedno čínské přísloví říká, že řeku je třeba přejít tak, abychom neustále cítili kameny pod nohama. Čína ale nyní připomíná spíše rozjetý vlak, který se řítí za svými cíli hlava nehlava.