Chyba součást života

Máme právo dělat chyby? „Jasně, že ano! Co je to za otázku?“ říkáte si asi. Jenže – co na to firma, partnerka, děti, společnost? Dokážou nám prominout, když uděláme chybu? A co my sami, umíme si říct: „Tak jsem to zoral/a, mám holt další zkušenost!“ Nejsou tam výčitky, zlost, pocity viny? Jsou a často.

Protože už od dětství dostáváme od okolí zprávu, že chyba je špatně. Že se to nemá. Že se za to pyká. Málokterý rodič nebo vychovatel razí osvícenou myšlenku, že chyba je zkušenost a potřebujeme ji k učení.

Dítě chyby rodičů napřed nevidí. Jako malí se na rodiče díváme jako na bohy – tolik toho umí, ničeho se nebojí, jsou tak velcí, krásní, šikovní… Inu, rodič je pro dítě skála jistoty. Postupně spadnou růžové brýle a vidíme rodiče chybující, v nezvládnutých situacích, když jim práce nebo lidi přerůstají přes hlavu…a zejména v pubertě rodičovské chyby vyhledáváme. Ale přesto v nás tak nějak zůstává, že rodiče přece nemají nárok dělat chyby!

A když pak sami dospějeme do rodičovské role, tenhle blud v mnoha hlavách je už jaksi ubydlený. Podobně to platí nejen o rodičovské, ale i manažerské roli. Prostě – v určitých pozicích se chyba netoleruje. A výsledek? Až posedlá snaha o dokonalost. Aby mě dítě nevidělo nenamalovanou, abych uměl na všechno odpovědět, abychom působili za všech okolností harmonicky, nesmím se při prezentaci ztrapnit… Jenže dokonalost je šílený koncept, zbytečné trápení, pomýlená myšlenka, zkrátka – nesmysl!

3 tipy pro zdravé chybování
1. dívejte se na chyby jako na zkušenosti – chybami rosteme a učíme se, bez nich bychom hloupli;
2. chyba potřebuje zpětnou vazbu – podívat se, co se stalo a proč a nebát se si chybu přiznat;
3. kdo chyboval, musí být součástí řešení – neřešit za druhého, ale nechat ho/ji, aby situaci zvládl/a vlastními silami, případně s malou dopomocí.

Např.: vaše dítě ztratilo klíče od bytu. Zjistěte, jak a proč se to stalo, poraďte mu, co musí udělat (koupit nový zámek a nechat vyměnit za starý), kdo mu s tím může pomoct a nechte dítě, aby to zařídilo (samozřejmě mu budete více nebo méně pomáhat podle toho, v jakém je věku). A když se vše vyřeší, chtějte vědět, co si na tom dítě uvědomilo a co mu ta situace přinesla (jakou zkušenost mu dala).

Nebo:

podřízený „vybuchl“ při prezentaci projektu u klienta. Nechte ho, aby vysvětlil, proč se to stalo a v čem vidí svoje selhání. Projděte s ním jeho přípravu, ptejte se po číslech, datech, zdrojích, nechte ho zdůvodnit, proč postupoval tímhle způsobem a chtějte po něm opatření, jak to udělat, aby se podobná situace neopakovala.

Výčitky nejsou k ničemu. Myslící člověk ví, co udělal chybně, a ten nemyslící to stejně neuzná, i kdybyste měli stokrát pravdu. Chyba je přirozenou součástí života. Nemá smysl se z ní hroutit, ale musíme cítit zodpovědnost za její řešení.

Olga Medlíková, autorka e-booků, publikací a článků, lektorka, konzultantka, bývalá manažerka, spokojená manželka a matka dvou dcer, www.olga-ebooky.cz