I takový je svět a trhy: Po masakru všichni smutní, ale akcie zbrojovek rostou

Spojené státy mají za sebou nejhorší útok provedený ruční zbraní v moderní historii. Počet obětí je zatím odhadován na 58, počet zraněných znatelně přesahuje 500. Akcie zbrojovek v pondělí rostly. Sturm Ruger si připsal 4 %, American Outdoor Brands (dříve Smith & Wesson) získaly 3 %, Olin (vyrábí Winchesterovky) si připsal 6 % a uzavřel na historických maximech. 

V dnešním příspěvku nebudu věnovat čas fundamentu a valuaci společností, o kterých hovořím. Nejsem sice přívržencem nějakého vyhraněného etického přístupu k investování, ale zbrojovky jsou pro mě daleko za hranicí toho, čemu bych se chtěl věnovat. Nejsem vyhraněným pacifistou, který by se domníval, že lze ze dne na den změnit svět a začít žít úplně bez zbraní. Ta představa by se mi sice líbila, ale podobnému pacifismu se oddával třeba i takový Einstein a pak musel svůj postoj značně změnit ve chvíli, kdy Německo vytáhlo na temnou cestu válečné expanze. Na druhou stranu jsem ale přesvědčen, že pokud jsou zbrojovky součástí tržní mašinérie točící se kolem maximalizace tržeb a zisků, moc nám to neprospívá. Už proto, že v investorech pak vyvolává nadšení každý náznak toho, že se prodá více zbraní, a tím jdeme přesně tím směrem, kterým bychom v této oblasti jít neměli.

Foto: repro Kmov.com, St. Louis

Čímž se dostávám zpět k úvodu. Akcie zbrojovek po masovém vraždění rostou a selský rozum (či snad přesněji selský rozum Evropana) se ptá proč. Nabízí se samozřejmě vysvětlení založené na krátkodobém růstu prodejů zbraní kvůli tomu, jak se někteří lidé budou snažit „naskladnit“ předtím, než bude utažena regulace a prodeje klesnou. V takovém případě by šlo o ukázku toho, jak trh skutečně hledí jen pár čtvrtletí dopředu a co bude dál, jej nezajímá. Nebo je to ještě horší: Trh počítá s tím, že lidé budou v očekávání regulačních změn více nakupovat a změny potom nepřijdou. Tudíž se v delším období nic nezmění. Což by ale byl vlastně tradiční scénář. 

Jak to bude tentokrát? Nebudu si hrát na odborníka na mentalitu amerických střelců, byl bych ve stejné situaci, jako Karel May. Zaujala mě v této souvislosti reakce Jamese Fallowse, která se objevila na stránkách The Atlantic. Fallows poukazuje v první řadě na to, že vedle počtu přímých obětí vraždění tu je ještě násobně vyšší počet lidí, kteří jím budou dotčeni jako rodiče, sourozenci, děti, přátelé a další příbuzní zavražděných a zraněných. Přes to všechno ale podle něj bude vše pokračovat. 

Fallows poukazuje na to, že podobné tragédie se staly i v jiných zemích – například ve Skotsku v roce 1996, Austrálii ve stejném roce, či v Norsku v roce 2011. Jen ve Spojených státech se ale opakují znovu a znovu. V jiných zemích totiž nastala přísná regulace držení střelných zbraní a například ve Skotsku dnes představují vraždy provedené ruční zbraní jen 2 % na jejich celkovém počtu*. Fallows vše uzavírá krátce: „Takoví jsme, Měl bych dodat, že se můžeme změnit, protože to se tak většinou na konci podobných úvah píše. Ale já to neudělám. My takoví prostě jsme“. Takže všichni smutní a akcie zbrojovek rostou. 

*Fallows si všímá ještě jednoho rysu, který se s vraždami tohoto typu ve Spojených státech pojí: Pokud je střelcem běloch s americky znějícím jménem, média a politici hovoří o tom, jaké měl psychické problémy, nezařadil se do společnosti, byl vyvrhelem. Pokud je to ale někdo jiný, hned je celé věci přisuzována širší souvislost. Když má arabsky znějící jméno, jde pro řadu lidí hned o další ukázku džihádu. Pokud jde o Mexičana, je jeho čin ukázkou toho, jací lidé z Mexika přichází. A pokud jde o černocha, je lepší si ani nepředstavovat, co by mohlo nastat.