Vládní legislativci Pelikánovi vrátili novelu občanského soudního a exekučního řádu

Nesouhlas s principem koncentrace exekucí, se zavedením povinných záloh na náklady exekuce, upřednostnění nákladů plátce mzdy před přednostními pohledávkami – to jsou rozpory, které provázejí legislativní proces novely Občanského soudního řádu a Exekučního řádu. Vyplývá to ze stanoviska Legislativní rady vlády, která vrátila návrh Ministerstvu spravedlnosti k přepracování.

„Předkladatel identifikuje problémy, které reálně existují, což platí zejména pro problém vícečetných exekucí. Jde však jen o momentálně viditelnou část ledovce nad hladinou,“ konstatuje v předkládací zprávě Michal Žižlavský. „Problém je ve skutečnosti hlubší a spočívá v tom, že máme zastaralý procesní předpis, tolikrát měněný, že jeho vyšší kvalitu již nemohou přinést dílčí změny. Tento stav nevznikl vinou předkladatele. To ale nemění nic na tom, že existuje. Za této situace je obtížné hodnotit pouhou legislativní techniku provedení navrhovaného řešení: Nedá se totiž oddělit od dále popsaného základního problému.“ Důsledkem neustálých změn OSŘ pro praxi je to, že máme na jedné straně koncentraci řízení, přísné stop stavy pro tvrzení stran a důkazní návrhy, ale nekvalifikovaní účastníci řízení jim nerozumějí, nejsou vytvořeny procesní garance pro slabší strany řízení a těm pak vznikají závazky z rozsudků pro uznání a zmeškání, kterým nerozumějí. Právě zde je jedna z příčin vzniku mnohačetných exekucí, která vyžaduje systémové řešení. „Připomíná to pokusy měnit kočku na psa pomocí plastických operací.“

Je třeba nový předpis

Vady současné úpravy, včetně slabých míst, která správně identifikuje předkladatel, lze podle Žižlavského reálně napravit jen systémovým řešením v podobě nového předpisu. Bylo by lepší neusilovat o další novelizace zastaralého přepisu, a vytvořit předpis nový. Takový předpis však předložen není. „Proto považuji za vhodné buď vyčkat do doby zpracování koncepčně konzistentního nového procesního předpisu, nebo provádět změny jen v nezbytném minimálním rozsahu.“ V návrhu použitý institut chráněného účtu dlužníka, jakož i ostatní pojmy, odpovídají svou kvalitou novelizovaným předpisům, a navrhovaná ustanovení dále snižují srozumitelnost novelizovaných předpisů, konstatuje dále zpravodajská zpráva.

Ohledně návrhu, aby byla exekuční řízení vedená proti témuž povinnému koncentrována u jediného exekutora, se podle Žižlavského vytváří procesně náročné postupy pro určení toho, který exekutor by to měl být, tedy ten, u kterého bylo zahájeno první exekuční řízení. Koncentrace exekucí představuje řešení, které má svá pozitiva, avšak jen při současném zavedení principu teritoriality exekutorských úřadů. Bez doplnění o princip teritoriality představuje tento koncept jen zbytečnou zátěž finanční a časovou. Zvýšené náklady by se týkaly exekutorů a potažmo dlužníků i věřitelů, když bude například první exekuční řízení proti dlužníkovi z Karlových Varů zahájeno v Ostravě. Otevírá se zde prostor pro šikanózní zneužití výkonu práva věřiteli. Mobiliární exekuce prováděná exekutorem z Ostravy v bydlišti dlužníka v Karlových Varech bude nejen časově náročnější ale i méně efektivní. „Navržený koncept koncentrace exekucí v jeho současné podobě nedoporučuji, neboť podkopává konkurenci soudních exekutorů, ze které vychází současný model úpravy.  Pokud by měla být koncentrace exekucí přesto zavedena (jako koncepčně jiné řešení), je třeba dopracovat do návrhu princip teritoriality exekutorských úřadů. Jinak navržená úprava v praxi jen ztíží život adresátům norem (věřitelům, dlužníkům a exekutorům).“

Výhrady má Žižlavský i k náhradám zaměstnavatelům za srážky ze mzdy u exekuovaných zaměstnanců. „I v tomto případě jde o koncepční řešení, které dává smysl jen tehdy, pokud bude zasazeno do všech souvislostí. Otázkou například je, proč by měl mít takový nárok jen první z plátců mzdy anebo proč by jej měl mít plátce mzdy, který provádí srážky v rámci exekuce a ne plátce mzdy, který provádí srážky v rámci insolvenčního řízení (oddlužení).“

Nízká legislativní úroveň

Podle zpravodajské zprávy profesorky Aleny Winterové tři z pěti komisí LRV se vyjadřují k návrhu negativně, (Komise pro soukromé právo, Komise RIA a odbor kompatibility, přičemž Komise RIA upozorňuje, že v Poslanecké sněmovně je v současné době v různém stádiu projednávání šest novel OSŘ.  Dále upozorňuje na to, že z předkládací zprávy vyplývá, že v připomínkovém řízení byl uplatněn značný počet připomínek, z nichž zůstaly nevypořádány čtyři připomínky ministerstev a řada připomínek jiných připomínkových míst. „Jako zpravodaj se připojuji k negativním stanoviskům uvedených komisí, pokud jsou zaměřena na neustálé novelizování občanského soudního řádu i exekučního řádu. S tím nelze než souhlasit.  Obecněji však chci zdůraznit, že předložený návrh jen zvyšuje zmatek, který v  oblasti vymáhacího řízení panuje.“

Jak dále Winterová uvádí, dospěli jsme v České republice k tomu, že soud nemá oprávnění k tomu, co může nařídit soukromý soudní exekutor. Celé toto podivné prolínání vykonávacího a exekučního řízení trvá již šestnáct let. „To považuji za zcela zásadní nedostatek. Domnívám se proto, že by LRV již neměla doporučit ke schválení žádnou další novelizaci OSŘ a EŘ.  Předloženému návrhu dále vytýkám, stejně jako návrhům dřívějším, nízkou legislativní úroveň. Ustanovení (zejména exekučního řádu) jsou podrobnými popisy každého kroku, bez patřičného členění, jedno pravidlo se vrší přes druhé. V praxi se tomu říká styl „kuchařka“, ale na jasnosti textu to nepřidává, právě naopak.“

Stejně jako Žižlavskému i Winterové vadí nerovnost, kterou návrh zákona zavádí mezi různými plátci mzdy. „Nový plátce je podle návrhu z této paušální náhrady vyloučen, ačkoliv jeho povinnost může být někdy delší a tíživější, než plátce předchozího.“

Ohledně chráněného účtu bez jakékoliv analýzy předložený návrh podle jejích slov vzbuzuje obavy z nevyváženosti ve prospěch dlužníků a na úkor věřitelů. Za nepřijatelné považuje, že povinný má písemně žádat peněžní ústav o zřízení zvláštního účtu nebo o zvýšení chráněné částky, což zcela narušuje koncepci exekučního přikázání pohledávky, která je založena na soudním příkazu třetí osobě (poddlužníku), přičemž povinný nemá co s poddlužníkem komunikovat nebo jej o něco žádat. „Za nepřijatelné dále považuji to, že soud může na návrh povinného rozhodnout o zvýšení chráněné částky. Povinný je přece chráněn celou soustavou pravidel a ochrana se předloženým návrhem ještě rozšiřuje. Takovouto „exekuci na míru“ považuji v právním státu za nepřípustnou.“

Dále upozorňuje Wintrová na to, že celá úprava je nesmírně komplikovaná, byrokratická a zatěžující soudy, exekutory, i peněžní ústavy, a proti předchozímu návrhu příliš nepokročila. Nechápu, proč se při výpočtu chráněné částky nepostupuje jednodušším způsobem, když je naprosto zřejmé, že banka, která vede účet povinného, je ve zcela jiném postavení než plátce mzdy. Celé řešení „chráněného účtu“ považuji za administrativně složité, místy špatně srozumitelné.“

Dušan Šrámek