Stereotyp o deflaci

Dnešní doba je vskutku zábavná. Na jedné straně se mají stereotypy bořit. Jakkoliv je otázkou, co je a co není stereotyp, kdo to určí a definuje, každopádně se s oním bořením roztrhl doslova pytel. Tak například by se nemělo říkat, že z holčiček budou maminky, protože jde o genderově nevyvážené tvrzení podporující stereotyp ženy jako matky či doporučení Britské lékařské asociace nenazývat těhotnými ženy nýbrž lidi, aby se opravdu ale opravdu nikdo nemohl cítit uražen. No a pak tu máme stereotypy ekonomické, které na rozdíl od těch společenských, jsou podle mého názory skutečnými stereotypy až mýty, a ty jaksi bořit nikdo nechce. Co bořit, ba ani jinak interpretovat. Jedním z takových je téma deflace a její škodlivý vliv na ekonomiku. Mimochodem právě hrozba deflací byla hlavním důvodem České národní banky (ČNB) k oslabení české koruny na úroveň 27 korun za euro, ke kterému se ČNB rozhodla před koncem roku 2013 a tento stav trvá dodnes.

Co to vlastně deflace je? Jde o meziroční pokles cenové hladiny v ekonomice, který se obvykle měří indexem spotřebitelských cen. Je to tedy opak inflace, kdy dochází k nárůstu cenové hladiny. Když to zjednodušíme a přeložíme do češtiny, inflace je znehodnocování finančních prostředků, které pomáhá dlužníkům, logicky na úkor věřitelů, deflace zase pomáhá věřitelům v neprospěch dlužníků. A inflaci bychom také mohli popsat jako další, dodatečné a nenápadné zdanění. S tím bych začal.

Řekněme, že meziroční inflace je 5%, jinými slovy za stejných 1000 korun si toho koupím o 5% méně než loni. Samo o sobě to ještě jako informace o potenciálním poklesu životní úrovně nestačí. Pokud totiž zároveň meziročně porostou příjmy také o 5%, reálně jsme na tom stejně – zboží i příjem se zvýšily o 5%. Problém nastává v momentě, kdy se díky neustále se zvyšujícímu příjmu, který ovšem pouze kopíruje neustále se zvyšující ceny zboží, služeb a produktů, dostáváme do vyšší příjmové kategorie, z čehož pak plynou i vyšší daňové povinnosti (daně, pojištění atd.). Díky rovné dani to u nás není tak zřetelné pro daně z příjmu (jakkoliv to také platí u hraniční situace, kdy poplatník díky odečitatelným položkám ještě neplatí daň z příjmu, a pak se přes tuto hranici překlopí, navíc připomínám 7% tzv. solidární daň), ale u plateb na sociální a zdravotní pojištění to už je patrné zřetelněji. Pokud spolu s inflací nebudou patřičně růst i odečitatelné položky. Inflace tak zcela nenápadně a mimo pozornost lidí vlastně zvyšuje povinné odvody státu.

Ale zpět k deflaci. Míněno k té přirozené, tržní deflaci. Stále jsem nepochopil, v čem je její hrozba pro reálnou ekonomiku a jak se to projevuje. Spíše mi to přijde jako jakýsi zažitý ekonomický stereotyp, kterým se odůvodní boj proti deflaci. Z toho pak logicky, ale poněkud paradoxně vyplývá, že není nic užitečnějšího než inflace a nepřítelem číslo jedna je právě deflace. Učebnicový příklad – když klesají ceny, spotřebitelé údajně otálejí s nákupy, neb spekulují a očekávají další pokles cen, takže odsouvají spotřebu, čímž firmy méně prodají, začnou šetřit, propouštět a ekonomika se zastavuje – je, podle mého soudu, v současném konkurenčním prostředí a v dnešním globalizovaném světě, poněkud teoretický a utopický. Některé poklesy jsou zase dlouhodobé a z hlediska technologie výroby i očekávatelné – typicky elektronika a moderní komunikační technologie. To přece ale naopak obchodu pomáhá. Jiné cenové poklesy jsou ovlivněny světovými trhy, jsou tedy mimo vliv jednotlivých zemí, například cena benzínu vycházející z ceny ropy. A i zde platí, že čím nižší cena, tím více benzínu se překvapivě prodá. Ještě jinak řečeno, když klesá cena benzínu, zvyšuje se počet řidičů, kteří „proluftují“ svého miláčka, pokud cena naopak stoupá, více řidičů ponechá svůj vůz raději v garáži. V této souvislosti si také položme otázku, zda-li lidé nakupují spíše zdražující zboží v obchodech, nebo nakupují více ve slevových akcích? Kdo si dovolí spekulovat na to, že nějaké zboží bude ještě levnější? Naopak při každé slevě se většina zboží velmi brzy prodá. Už se také zapomnělo, že právě zlevňování výrobků a zboží učinilo z dříve luxusních a nedostatkových položek věci, které si dnes může dovolit téměř každý a rozsah prodeje je nesrovnatelný. Příkladem je dlouhodobý pokles cen elektroniky, nebo mobilních telefonů. Odkládali snad lidé v době poklesu cen mobilních telefonů jejich pořízení na to, že budou ještě levnější? Nebo si lidé v době poklesu cen kupují méně potravin a drží diety? Zde se zcela jasně míjí realita s teorií.

Meziročně se ceny mohou snížit také například změnou daňové sazby. Ale ani to není případ, kdy by se kvůli tomu snad měla zastavit ekonomika. Zkrátka a dobře, strašení deflací je v dnešní době, v našem postavení, podle mě falešné.

Navíc je třeba vzít v úvahu, že měřitelná nulová inflace, které se tak někteří bankéři a ekonomové bojí, se týká jen skutečné cenové hladiny. Netýká se něčeho, co se změřit v podstatě nedá. Ve své knize „Konec finančních negramotů v Čechách“ tento fenomén nazývám jako „smrskflace“. O co jde? Cena se nemění, ale mění se velikost, gramáž a především kvalita téhož produktu. Jde tedy o jakousi skrytou inflaci. Žijeme totiž v době, kdy spotřebitelé mají široké možnosti porovnání cen všeho možného a nespočet alternativ, kde, jak a jestli vůbec nákup realizovat. Žijeme v době, kdy na pohyby cen máme možnost pružně reagovat. Žijeme tedy v době, která je senzitivní na pohyby cen, zejména směrem nahoru. Proto bojovat v tomto kontextu s potenciální či hrozící deflací opatřením, jehož úkolem je naopak nastartování cenového růstu, podle mě, nedává smysl.

Autor Patrik Nacher je organizátor projektu GEEN Vstřícná banka a majitel serveru Bankovní poplatky

www.vstricnabanka.cz