Oběti globalizace spojte se!

Od volby nového amerického prezidenta uplynulo již více než 14 dní, emoce vyvolané překvapivým vítězstvím Donalda Trumpa však slábnou jen pomalu. Pozoruhodné je, že horké hlavy poražených chladnou pomalu nejen ve Spojených státech, kde někteří kybernetici radí Hillary Clintonové napadnout volby kvůli údajné manipulaci, ale i u nás – viz např. diskusi u kulatého stolu ČRo+ 20.11.2016.

Zastánci "obětí globalizace" 

Proč se protivné strany častují při výměně názorů i velmi expresivními výrazy a reprezentanty protistrany dehonestují nesmyslnými nálepkami (poražení jsou v tom přirozeně aktivnější než vítězové)? Proč to, soudě podle některých levicově-liberálních komentářů, vypadá, že 8. listopadu Zlo zvítězilo nad Dobrem a konec světa je na dohled – viz třeba text Aarona Sorkina ve Vanity Fair?
Prvotní příčinou hlubokého a velmi emotivně prožívaného rozdělení amerických voličů i fanoušků obou soupeřících stran ve vyspělých západních zemích, nemůže být pouze tradiční střetnutí demokratů s liberály, ani to, se do čela těchto stran ve volbách postavili jako ztělesněné protipóly známá, zkušená a uhlazeně působící členka demokratické elity a prostořeký, temperamentní a názorově občas nekonzistentní republikánský infant-terrible bez politické zkušenosti.

Americké volební a povolební drama má zjevně nějaký společný jmenovatel s tím, co se paralelně odehrává – v místně modifikované podobě – i v mnoha dalších zemích Západu. Aniž bych chtěl hodnotit či osobně porovnávat, Donalda Trumpa vynesly až navrchol síly příbuzné těm, které v Maďarsku podporují Viktora Orbána, v Polsku Jarosława Kaczyńského, v Česku Miloše Zemana a v Británii Theresu Mayovou.

Tím, co uvedené politiky spojuje, nejsou jejich osobní povahové vlastnosti, dominantní ideologické směřování, vzdělání, původ, rasa ani náboženství. Hlavním svorníkem této nehomogenní skupiny je fakt, že se všichni svým způsobem zastali „obětí globalizace“ ve svých zemích. Koho mám na mysli, když hovořím o „obětech globalizace“?

Revitalizace mainstreamu 

Více méně všichni tušíme, co proces světové globalizace znamená. Ne vždy si však dostatečně zřetelně uvědomujeme, jak silný tlak – ekonomický i kulturní - během relativně velmi krátké doby vytváří globalizace na část populace zemí, které jsou jí zasaženy. Pokud vládnoucí elity těchto zemí dlouhá léta jen pasivně surfují na vlnách globalizačních změn a zapomínají na to, že ne všichni jejich spoluobčané si globalizaci užívají, neboť je tím či oním způsobem utiskuje (ať už v ekonomickém či kulturním ohledu), pohár nespokojenosti nakonec přeteče. „Oběti globalizace“ pomohou ve volbách do čela země politikům, kteří lépe než dosavadní sebejistí a bohorovní rutinéři dokážou vnímat a využít „znamení doby“.

Z dosud řečeného, podle mého názoru, vyplývá následující. Nástup nových, nonkonformních národních lídrů slibuje přinést změny, které mohou být z pohledu dlouhodobých vitálních zájmů západní společnosti pozitivní i negativní. V ideálním případě nový lídr revitalizuje dosavadní mainstream, extrémní hroty jeho předvolebního programu se po převzetí vládní zodpovědnosti obrousí a šířka příkopu rozdělujícího před volbami voliče zúží. V opačném případě se nový lídr „utrhne ze řetězu“, negativa z jeho programu se začnou posazovat na úkor pozitiv, dosavadní mainstream zůstane hluchý k potřebě změny, příkop mezi voliči se bude rozšiřovat a země upadat jak na poli domácím, tak mezinárodním.

Obliba globalizace 

Buď jak buď, volby, které vygenerovaly překvapivého a ne zcela „comme-il-faut“ vítěze, bychom spíše než jako zákeřnou ránu osudu nebo naopak jako dar z nebes měli vnímat jako budíček pět minut po dvanácté pro politický mainstream, aby si konečně promnul oči, pozorně se rozhlédli kolem sebe a poté, na základě poctivé sebereflexe, přišel na politické kolbiště s koncepty schopnými rozumně reagovat na skutečné problémy všech vrstev společnosti.

Jako přílepek k předchozímu zamyšlení a odměna pro ty, kdo dočetli až sem, bych na závěr rád stručně okomentoval graf, který nedávno otiskl týdeník The Economist. Graf zřetelně indikuje, že globalizace je populárnější v zemích, jejichž výchozí životní úroveň je nižší a mj. díky globalizaci se zvedá rychleji než ve vyspělých západních zemích. Odpověď na druhou možnou otázku je už méně nabíledni. Proč je popularita globalizace významně různá i ve vyspělých západních zemích se srovnatelným tempem růstu životní úrovně? Proč je nižší v USA či Británii než v Německu; ve Francii než ve Švédsku či Finsku? V kontextu mé předchozí úvahy se nabízí hledat odpověď v tom, že vlády Německa, Švédska či Finska dokázaly negativní globalizační dopady akomodovat lépe než vlády Francie, USA či Británie. Zřejmě i proto již brzy vystřídá v Bílém domě Baracka Obamu Donald Trump, François Hollande je nejméně populárním francouzským prezidentem, a Angela Merkelová má slušnou šanci, stát se příští rok počtvrté německou kancléřkou.