Víkendář: Dalajláma o bohatství a frustraci vyspělých zemí

V mnoha ohledech na tom život na Zemi nebyl nikdy lépe. Řadu zemí a regionů sice stále trápí násilí či vláda tyranů, ovšem stále méně a méně lidí trpí hladem, umírá nižší počet dětí, více mužů a žen umí číst. V mnoha zemích je samozřejmostí uznávání práv žen a dětí. Je před námi stále mnoho práce, ale dosahujeme pokroku a máme naději.

Je tedy podivné, kolik zloby a nespokojenosti nelézáme v nejbohatších zemích na světě. Ve Spojených státech, Velké Británii a dalších evropských zemích jsou lidé frustrovaní a trpí obavami z budoucnosti. Uprchlíci a migranti touží po životě v těchto zemích, ale ti, kteří tak již žijí, spokojeni nejsou a tato jejich nespokojenost mnohdy hraničí se zoufalstvím. Proč tomu tak je? Určitou odpověď poskytuje výzkum, který se zabývá tím, co lidi dělá spokojenými. Ukazuje totiž, že lidé, kteří necítí, že by byli pro ostatní přínosem, umírají dříve než ti, kteří se cítí být potřební. Jinak řečeno, my všichni potřebujeme být potřební.

To neznamená, že bychom v sobě měli pěstovat sobeckou pýchu nebo závislost na uznání ostatních. Jde naopak o uspokojení naší touhy pomáhat ostatním. Jak říká jedno buddhistické rčení: Pokud rozsvítíte ostatním světlo, bude svítit i na vaši vlastní cestu. Výzkum skutečně ukazuje, že například Američané, kteří kladou na první místo pomoc druhým, se cítí spokojenější než ti ostatní. I v Německu je spokojenost vyšší u těch, kteří pracují pro celou společnost. To vysvětluje, proč se v západních společnostech tolik šíří bolest a nespokojenost. Příčinou není materiální nedostatek, ale rostoucí počet lidí, kteří se domnívají, že nejsou potřební.

Co s tím lze učinit? První krok je osobní. Každý z nás má něco, o co se může s ostatními podělit. A každý den bychom měli začít s tím, že se sami sebe zeptáme, jak dáme najevo náš vděk za dary, které nám dávají jiní. Naše globální jednota by neměla být jen abstraktním pojmem, ale principem našeho osobního jednání. Každý z nás tu nese zodpovědnost sám za sebe, ale političtí vůdci musí pochopit i to, že společnost musí nabízet příležitosti každému, aby přispěl svým dílem. Musí zajistit dětem vzdělání, chránit ty, kteří jsou nejzranitelnější a nesmí tlačit lidi do utrpení a závislosti na jiných.

Vytvoření takové společnosti není jednoduchým cílem. Žádná politická strana ani ideologie nezná všechny potřebné odpovědi. Rozdíly v názorech by měly být překonány na základě soucitu, lidské důstojnosti a toho, že každý z nás může přispívat ku prospěchu všech. Problémy, kterým čelíme, jdou napříč všemi možnými kategoriemi a právě to musí platit o našem dialogu a přátelství. Když hledíme na zlobu a frustraci kolem sebe, které se šíří jako lesní požár, je řada z nás zmatena a propadá obavám. Pokud ale vezmeme v úvahu, že tato zloba a frustrace se šíří v prostředí materiálního blahobytu, vlastně si uvědomíme něco krásného: Je tu univerzální potřeba být někomu prospěšný. Pracujme tedy na tom, jak vytvořit společnost, která tento hlad utiší.

Autorem je tibetský dalajláma a Arthur C. Brooksnov.

Zdroj: NYTimes