Pravý důvod pro současnou politiku centrálních bank

Steve Williamson z Federal Reserve Bank of St. Louis se už tři roky snaží přesvědčit ekonomy, aby zvážili jednu převratnou teorii: Politika centrálních bank nyní působí obráceně a nízké sazby vyvolávají nízkou inflaci namísto toho, aby proti ní bojovaly. Velkou pozornost si ale zatím tato myšlenka mezi ekonomy nezískala a výjimkou nejsou ani centrální banky, přestože dopad na jejich politiku by byl dramatický. Podpořilo ji jen několik respektovaných ekonomů jako John Cochrane, Stephanie Schmitt-Grohe či Martin Uribe.

Možná bychom čekali, že makroekonomové a centrální bankéři budou lačnit po nových myšlenkách, protože současná monetární politika velký efekt nemá. V USA toho kvantitativní uvolňování a dlouhé období nízkých sazeb mnoho nepřineslo. Možná pomohlo zvednout inflaci blíže cíli ve výši 2 %, ale třeba by se tam ekonomika dostala i bez této monetární politiky. V Japonsku probíhají nejintenzivnější snahy o monetární stimulaci a výsledkem bylo pouze krátké a anemické zvýšení inflace. V současné době tam ceny opět stagnují či dokonce klesají. Zastánci aktivistické monetární politiky tak volají po použití dalších nástrojů, jako je cílení nominálního produktu, hluboko záporné sazby nebo zvýšení inflačních cílů a použití peněz z vrtulníků. Je možné, že by to pomohlo. Ale je také možné, že fungování ekonomiky se skutečně změnilo a nižší sazby už ekonomiku ve skutečnosti nestimulují.

Odpověď na popsané dilema neznám. Možná, že specifika fungování bankovního sektoru skutečně mění tradiční stimulační rovnice. Nebo Fed svou politikou ovlivňuje očekávání tak, že nakonec eliminuje dopad kvantitativního uvolnění a nízkých sazeb. Ať už se však děje cokoliv, nepředpokládám, že by centrální bankéři nějak výrazně změnili svůj pohled na svět. Oni i další ekonomové středního proudu budou dál věřit, že nízké sazby podporují růst a inflaci a vysoké sazby působí opačně. Hlavním důvodem je politika. Makroekonomie má totiž svou vlastní politickou stránku, která v hrubých rysech kopíruje tradiční rozdělení politiky na pravici a levici.

Na jedné straně tak stojí tradiční keynesiánci, kteří věří, že na ekonomický útlum se má reagovat zvýšením vládních výdajů. Na druhé straně stojí likvidátoři, kteří věří, že recese představují známku zdravě fungující ekonomiky a tudíž na ně vláda nemá nijak reagovat. Maximálně je má využít k prosazení strukturálních reforem. Tyto dva tábory spolu bojují již od Velké deprese. Jasné důkazy lze v makroekonomii najít jen těžko, a tak ani jedna strana nedosáhla jasného vítězství a obvykle se nakonec dohodnou na nějakém kompromisu. Ten často znamená, že pro boj s recesí je nakonec místo fiskální politiky či strukturálních reforem použita právě monetární politika.

Monetarismus je dnes jádrem nového keynesiánství a jeho modelů a v centrálních bankách si drží dominantní pozici. Jsou tu důkazy pro i proti jeho teoriím, ale podle mého názoru si tuto pozici získal a udržel právě proto, že jde o kompromis mezi popsanými makroekonomickými tábory. Jsou tu tedy technokratičtí centrální bankéři, kteří ovlivňují jednu z důležitých cen v ekonomice (úrokovou sazbu). Jde o intervence, které ještě snesou likvidátoři a se kterými se už spokojí keynesiánci.

Autorem je ekonom Noah Smith.