Elity a lid: Což takhle zkusit to civilizovaně?

Mises.cz: 9. září 2016, Josef Tětek

Vládnout společnosti můžou elity i lid, bez vzájemné nevraživosti a konfliktů. Nejedná se ale o vládnutí v politickém smyslu.

Historická odbočka

Do první světové války byla evropská politika téměř výhradně záležitostí elit – v čele většiny zemí stál dědičný panovník, vznikající parlamenty se plnily šlechtou a inteligencí, úředníkům se dostávalo nejvyššího vzdělání a prestiže. Velká válka toto uspořádání rozbila a na jeho místo se postupně vkradla reakcionářská ideologie komunismu. Ten byl prezentován a minimálně zpočátku i vnímán jako přesun moci od starých elit k lidu. Zpravidla ale netrvalo dlouho, než si nové elity své místo v komunismu našly a opevnily. Je pozoruhodné, že země, které usilovaly o nastolení Marxova ideálu beztřídní rovnosti, vždycky skončily se silně hierarchickou společností a s minimálními osobními svobodami.

Komunistické země byly založené na ideálu, že téměř každý lidský problém je veřejnou záležitostí. Kolektivní řešení nutně znamenalo potlačení projevů individualismu, jako jsou soukromí, svoboda a vlastnictví. Jejich potlačení je v konečném důsledku vždy dosaženo užitím síly; a síla nejlépe funguje v uspořádání, jaké známe z armády: hierarchický řetěz s rozkazy a tvrdou disciplínou. Takové uspořádání bylo rychle nastoleno v každé zemi, která se vydala na cestu státního řízení lidského konání.

Co touto historickou odbočkou sleduji? Evropa během dvacátého století zakusila přechod od vlády elit k vládě lidu; výsledkem je poznání, že vláda lidu se velmi rychle zvrtne v opětovnou vládu elit. Řešením politických problémů, jako jsou krátkozrakost, korupce a nezodpovědnost, tudíž není více přímé demokracie, ale omezení principu politického řízení společnosti, které k vynucování dosažených rozhodnutí vždy vyžaduje hierarchii moci.

Vláda vs. správa

U každé společenské aktivity platí, že může být provedena dvěma protikladnými způsoby: dobrovolně, nebo násilně. Lidé můžou spolupracovat, nebo se zotročovat, obchodovat, nebo olupovat, milovat se, nebo znásilňovat. Každá společenská aktivita začíná u jedince, který buďto koná podle vlastní vůle, nebo je mu cizí vůle vnucena za hrozby určitého postihu.

Na úrovni jedince je vcelku bezvýznamné, jestli je mu cizí vůle vnucována v rámci budování rudých zítřků či zda byl přehlasován v rámci politické hry, se kterou nikdy nevyslovil svůj souhlas (a který po něm ani nikdo nepožadoval). Princip politického vnucování cizí vůle je ve svém důsledku stejně násilný a nedůstojný jako pouliční přepadení.

Dojde-li v určité oblasti společenského života k odstranění politického řízení, nezanikne tím samotná potřeba řízení. Komunistické země nebo státní odvětví, které přestaly být řízeny politicky, očividně neskonaly v „chaosu anarchie“. Centrální plán jednoduše nahradily tisíce individuálních plánů a na místo státních podniků a úřadů vznikly firmy a soukromé organizace. Vládu vystřídala správa. Výsledek pro běžného člověka vystihuje trefný vtip: v socialismu čekáte na chleba, v kapitalismu čeká chleba na vás.

Princip nenásilného řízení společnosti nemusíme nanovo vymýšlet, máme ho totiž přímo před nosem! Každý den se s ním setkáváme na tisíci míst. Když jdeme dívce koupit květinu. Když sedíme s přáteli u piva. Když si na YouTube pustíme videoklip. Když se ptáme v cizím městě na cestu. Ať jej nazvete trh, anarchie, spolupráce či prostě civilizovanost – tento princip je všude okolo nás. I jeho stavební kameny jsou nazývány různě: princip neagrese, volná asociace osob, vlastnictví, soukromí. Všechny však popisují to samé: absenci násilného vnucení cizí vůle. 

V takovém prostředí můžou „elity“ a „lid“ prosperovat bok po boku. Elity sestávají z těch, kdo jsou nadprůměrně schopní využít vzácných zdrojů a efektivně vést druhé – profesor Hoppe tuto skupinu nazývá termínem „přirozená aristokracie“. A lidu se v takovém uspořádání dostává moci, kterou mu žádné politické zřízení není schopno poskytnout: svou poptávkou určuje, čemu se budou elity věnovat a jakým směrem se vydá společenský pokrok. 

Každá koruna v naší peněžence je totiž hlasovací lístek, který můžeme či nemusíme kdykoli využít podle vlastní vůle. Při jeho využití nám nehrozí přehlasování, a pokud se hlasování vůbec nezúčastním, nejsem nucen přizpůsobit se rozhodnutím ostatních. Nelíbí se mi nový iPhone? Koupím si Samsung! Nebo mi stačí e-mail, Skype a chat? Proč by stejný princip svobody volby neměl platit i v ostatních oblastech lidského života? Prý je to utopie, anarchistické snění. Ano, to samé tvrdili soudruzi o soukromé výrobě a distribuci potravin či automobilů (a někde to tvrdí dodnes). 

Elity v takovém prostředí jsou od těch politických k nerozeznání. Kde politický elitář usiluje o pokoření druhých a uvalení své vůle, tam jeho nenásilný protějšek hledá cesty, jak lépe uspokojit cizí přání.

Nejedná se o utopii. Následky obou protikladných principů jsou viditelné všude okolo nás. Je pouze zapotřebí si tuto skutečnost uvědomit.

Násilí je relikt barbarství, dobrovolnost známka civilizovanosti – a neexistuje žádný přesvědčivý důvod, proč by to nemělo platit jak při koupi rohlíků, tak i v rámci společenské koordinace. 

Vyšlo na finmag.cz