Jak se vyvíjí nerovnost chudí vs bohatí?

Autor: Ondřej Makeš

Majetek 1% nejbohatších lidí na světě překročí v roce 2016 celkový majetek zbývajících 99% obyvatel planety, uvedla britská nevládní organizace Oxfam. Podíl světového majetku v držení jednoho procenta nejbohatších se z 44% v roce 2009 zvýšil na 48% v roce 2014 a v roce 2016 překročí 50%," upřesnila britská organizace ve zprávě. Propast mezi majetnými a nemajetnými se v globálním měřítku vrátila na úroveň z roku 1820, oznámila OECD.

Ze všech stran se na nás valí články týkající se rozevírajících se nůžek mezi bohatými a chudými. Je to opravdu tak velký problém? Podívejme se krátce na čísla pro Českou republiku.

Jedním z nejlepších a nejpoužívanějších ukazatelů příjmové nerovnosti je Giniho koeficient. Pokud má hodnotu 0, znamená to, že ve společnosti je naprostá rovnost v příjmech, což znamená, že každý má stejný příjem. Pokud má na druhou stranu hodnotu 100, znamená to, že veškerý příjem pobírá jeden člověk a všichni ostatní nemají žádný. V České republice má tento koeficient hodnotu asi 25, uvedl Evropský statistický úřad v loňském roce. Pro srovnání, průměr EU je 30,6. Doplňující informace Českého statistického úřadu navíc uvádějí, že koeficient se v posledních letech snižuje. Mzdy se tedy spíše vyrovnávají. Další ukazatel je například měřítko nazývané S80/S20. Říká nám, kolikrát je větší příjem 20% nejbohatších oproti 20% nejchudších v daném státě. Průměr EU je 5,1. V České republice je tento koeficient s hodnotou 3,5 druhý nejnižší v Evropské unii, uvádí evropští statistici. Samozřejmě těmto číslům nemusíme věřit a můžeme si třeba myslet, že Eurostat nám z nějakého důvodu nechce říci skutečnost nebo s našimi občany z nějakého neznámého důvodu sympatizuje, soucítí s nimi, a tudíž upravuje data. Ano, bral bych tato čísla s rezervou a vnímal je jako orientační. To však stačí na to, abychom mohli říci, že na tom zase tak špatně nejsme.

Pojďme se na moment podívat, jak je to vlastně s tou rostoucí nerovností. Stoupající nerovnost je přirozeným jevem a vedlejším efektem svobodné společnosti. Nejde jen o příjmovou nerovnost, ale například o vzdělanostní. Nedávno jsem četl jeden článek, který rozebíral vliv informačních technologií. Zjistilo se totiž, že děti méně vzdělaných rodičů tráví čas u počítače jinými aktivitami než děti rodičů vzdělanějších. Jaké překvapení, viďte. Zatímco ti první hrají hry, které u nich nerozvíjí nic nebo jen velmi málo, ti druzí se častěji zabývají hledáním informací, případně komunikací s vrstevníky, kteří mají podobné zájmy. V současném rychlém a dynamickém světě je všechno rychlejší. Postup nahoru, ale i dolů. A to osobnostní, morální, finanční a jiný. Oblast financí je tedy jen jedna z mnoha oblastí a i zde je mnohem snazší peníze vydělat či peníze utratit, než tomu bylo kdykoli dříve. Jak je možné, že nejvíce peněz za cigarety, alkohol, nebo například hry na facebooku dávají lidé z nejnižších příjmových skupin? Proč lidé s vyšším vzděláním tyto peníze častěji investují do dalšího vzdělání, rozvoje, případně jiných aktiv? Není to třeba také jeden z mnoha důvodů rostoucí příjmové nerovnosti? Lze tento problém nějak řešit? Levicově orientované řešení tohoto problému je vyšší zdanění nejbohatších. S tím souhlasím, ale jak zajistit, aby se finance dostali tam, kde jsou potřeba? A kam je vlastně přerozdělit? Jakékoliv další zdanění a regulace automaticky vytváří prostor pro neefektivitu, zneužívání a mnohdy také podlomení motivace schopných. Rozklad střední třídy je související problém, který může snadno destabilizovat celou společnost, protože horní 1% nemůže bez stabilní střední třídy dlouhodobě existovat a úspěch i neúspěch všech společenství závisí na síle tohoto nosného kamene v podobě střední vrstvy. Jak posílit střední třídu? Zde musejí přijít na řadu podpůrná opatření a chytře nastavené podpory různého druhu, ne však jen finanční, aby lidé nepropadávali do spodních vrstev. Je třeba politiku nastavit mírně levým směrem. Ne náhodou totiž vznikl pojem pracující chudoba právě v USA, jako silně pravicové zemi, kde je také nerovnost největší, a myslím, že tímto směrem se v této oblasti asi vydat nechceme. Je třeba si uvědomit, že úspěch a spokojenost národa spočívá ve spokojenosti a úspěchu komunity, která by měla mít vždy přednost před úspěchem a uspokojením jednotlivce. Srovnejme si spokojenost obyvatel v severských levicově orientovaných státech ve srovnání s USA. Všechny statistiky a průzkumy a koneckonců i každodenní zprávy hovoří za vše.

Největším problémem nerovnosti však není ani tak to, že by lidem vadilo, že mají málo, jako to, že ten vedle má hodně. Cítíte ten rozdíl? Spokojenost nejchudších obyvatel planety stále roste, neboť se dle Maslowovy pyramidy potřeb ty nejzákladnější fyziologické potřeby daří uspokojovat více a více lidem po celé planetě. Pokud budeme konkrétní, tak zjistíme, že vaše spokojenost ve 21. století, uprostřed nejbohatšího kontinentu, nezávisí ani tak na vašem příjmu jako na příjmu vašeho souseda. Dostáváme se k pasti srovnávání. Představte si v ČR dvě města. Vybrali byste si příjem 30 000 Kč ve městě, kde je průměr 35 000 Kč nebo příjem 20 000 Kč ve městě, kde je průměr 15 000 Kč? Většina by si vybrala nižší příjem jen proto, že ostatní na tom budou hůře. Klíč je v tom si správně nastavit srovnávací skupinu s tím, že jakýkoli extrém je samozřejmě špatný.

Problém nerovnosti určitě není radno podceňovat, nicméně v historickém srovnání není zase tak velký, jak se může zdát. Na začátku článku bylo řečeno, že se dostáváme zhruba na stejnou úroveň roku 1820, pokud je tedy vůbec možné tak rozdílné situace srovnávat. Kvalita života průměrného člověka na planetě se zajisté srovnávat nedá. Tak už dost srovnávání a řekněme si, že nerovnost se prostě vyvíjí, a jakým směrem se bude vyvíjet nadále, nemůže nikdo z nás vědět. Troufnu si tvrdit, že na situaci, která by nám nedala spát, máme ještě chvíli čas.