Jaké jsou možnosti řešení deficitu důchodového účtu?

Autor: Ondřej Makeš

Důchodový účet v ČR je každoročně deficitní. Jaké jsou možnosti řešení tohoto dlouhodobého problému?

V České republice je průměrný důchod asi 11 000 Kč, poměr k čisté mzdě je lehce nad 50 %, průměr OECD je přibližně 57 %. Nižší poměr je ale například v Německu, Belgii, Francii, Anglii. Nynější důchody jsou postaveny na tzv. systému mezigenerační solidarity PAYG (Pay As You Go). Co se odvede z příjmů pracujících daný měsíc, je okamžitě vypláceno seniorům. Poměr pracujících k seniorům se však stále snižuje. Může za to nižší natalita i mortalita. Na důchody již nyní odchází více než třetina rozpočtu státu a důchodový účet je každoročně desítky miliard ve ztrátě.

Daňové zatížení práce v ČR dosahuje nějakých 42 %, zatímco průměr OECD je 35 %. Zvyšováním odvodů tedy cesta nepovede. Kam se odvedené peníze ztrácí, domnívám se, že není potřeba zmiňovat.

Zvyšováním věku odchodu do penze je další možností, jak zlepšit mnohá čísla. Dle současné metodiky budou tuzemští muži v roce 2020 odcházet do penze v 63 letech a 10 měsících a ženy v 60 letech a 6 měsících. Zatímco muži se tedy dostávají na hranici 65 let, kolem které se bude dle studie akademického pracoviště IDEA CERGE-EI pohybovat většina ze sledovaných 13 evropských států, ženy výrazně zaostávají. Ať se nám to líbí nebo ne, ve zvyšování odchodu do důchodu v ČR v současné době ještě nějaký prostor je.

Dalším řešením je občany více motivovat, aby si spořili sami. Jak jsme se ale přesvědčili fiaskem II. pilíře, je nanejvýš nutné toto spoření učinit povinným. Průměrný důchod v Německu je asi 20 000 Kč s tím, že ženy jsou asi na poloviční sumě oproti mužům. Zásadní rozdíl ale je v tom, že tamní penzisté nespoléhají pouze na peníze státu, ale na vybudované hodnoty během jejich života. Řekněme si to na rovinu, ale Češi zkrátka nejsou příliš zvyklí si aktiva budovat během aktivního života. Ne, že by nespořili, netermínované vklady dosahují rekordních hodnot, ale ty bohužel zisky nepřináší. Nikdo jim to nemá za zlé, dlouhá desetiletí minulého režimu se nesmazatelně podepíší na většině populace. Zlepšení v této oblasti se objevuje ale s každým dalším rokem. Všichni víme, že absolutní výše odložené spotřeby není důležitá. Někteří dokážou uspořit 20 % z minimální mzdy a některým nestačí ani 2 průměrné. Argumentace o vyšších platech u sousedů je tedy poměrně bezpředmětná. Vzdělávání ve finanční gramotnosti, která je v ČR přibližně na úrovni Namibie, je nutností.

Většina řešení týkající se důchodů jsou dlouhodobého charakteru. To činí s jakékoli reformy zásadní problém, neboť žádná vláda dnes nemá zájem na tom, aby se pozitivní výsledky projevily za 20 let. Následující řešení má asi nejdelší horizont, tím řešením je podpora porodnosti. V této oblasti má stát nepřeberné množství nástrojů, jak toho docílit. O jejich účinnosti však můžeme jen spekulovat.

Jedním z dalších možných kroků, jež se státem souvisí méně, je podpora od dětí. Vyživovací povinnost směrem rodič-dítě je v zákonech pevně ukotvena, ale konkrétní povinnosti v opačném směru tam již nenajdete. Dříve bylo samozřejmostí, že se z větší části o penzisty staraly jejich děti. 3 tisíce korun z 20 tisícového platu nejsou takovou bolestí, jako je 3 tisícový zisk k 10 tisícovému důchodu. To, že se to tak neděje, je zapříčiněno mnoha faktory, ale jedním z nich je i výchova. Takže pokud se chcete mít v důchodu fajn, vychovejte si svoje děti.

Jednou z posledních možností a vládou nejvíce oblíbeným řešením je nedělat nic. Však ono se to nějak vystříbří. Nikdo nás nenechá umřít hlady. Raději si dopřejeme teď, než aby nám to rozkradli. Důchodu se stejně nedožiju. Co bude za desítky let, neřeším teď. Že Vám to něco připomíná? Pravděpodobně asi budete Čech, v lepším případě Češka.