Deset způsobů jak by ukrajinská krize mohla změnit svět

S tím, jak si Rusko a západní státy zarytě staví hlavu kolem postupu řešení stávající ukrajinské krize, způsobené převážnou částí mezinárodního společenství neuznaného připojení poloostrova Krym k Rusku, čímž roste riziko přelití problémů do dalších bývalých sovětských republik a dále, nabízí Paul Taylor v článku pro agenturu Reuters 10 způsobů, jak by mohla ukrajinská krize změnit taktiku a politiku ve světě.

1. Ruská váha a politický vliv klesly: Role a vliv Ruska v mezinárodních záležitostech se snížily, alespoň prozatím. Moskva byla de facto vyloučena ze skupiny G8. Snahy stát se členem organizací OECD a IEA vzaly za své a žádosti byly uloženy k ledu. Veškeré západo-moskevské schůzky na nejvyšší úrovni byly až do odvolání zrušeny.Snaha ruského prezidenta Vladimíra Putina použít BRICS uskupení rozvíjejících se zemí ke zmírnění západní izolace se, díky obavám Číny a Indie z možných následků a nepokojů na  domácích frontách, které by mohlo vyvolat uznání odtržení Krymu od Ukrajiny a jeho připojení k Rusku, minuly účinkem. Společné vyjádření států BRICS sice negativně komentovalo zavedené sankce, ovšem nijak se nezmínilo o či nepodpořilo vývoj situace na Krymu a Ukrajině.

2. NATO nabylo opětovně vědomí: Akorát, když se začínalo zdát, že zmíněná aliance, s tím jak se její afgánská mise belhá ke svému konci, začíná ztrácet na důležitosti, dostala se Spojenými státy vedená vojenská aliance opět ke kormidlu. Jsme svědky zvýšeného počtu aliančních leteckých patrol a válečných her hrdě vystavujících vlajku organizace na krok od ruského území, tedy v Polsku či Baltských zemích. K tomu všemu začala Varšava vehementně prosazovat umístění amerického obraného raketového systému ve Střední Evropě. Pod tlakem USA je také možné, že některé evropské státy přehodnotí svůj postoj v otázce snižování národních výdajů na obranu. Doposud neutrální Švédsko a Finsko by s ohledem na stávající vývoj mohly přehodnotit vnímání Ruska jako rostoucí potenciální nebezpečí a akcelerovat snahy o zvýšení domácí bezpečnosti a prohloubení spolupráce s NATO.

3. Energetická diverzifikace: Energetická mapa Evropy se v souvislosti se zrychlujícími snahami snížit závislost na ropě a plynu z Ruska přepisuje. Evropské státy chystají výstavbu nových terminálů pro zkapalněný zemní plyn, inovaci stávající a především výstavbu nové rozšířené rozvodné sítě a expanzi jižních dodávek energií přes Řecko a Turecko dále do jižní a centrální části Evropy. Na řadu by v Evropě mohl v dohledné době přijít také rozvoj získávání energií z doposud většinově odmítané těžby z břidlicových ložisek či rozvoj nukleární energie.

4. Čínský faktor: Diplomatická aliance mezi Ruskem a Čínou, jež se často v souhlasném režimu vyjadřovaly na zasedání Rady bezpečnosti OSN, by mohla dostát změn dvěma směry. Prvním je sblížení v rámci intenzivního energetického partnerství, jemuž by proudila krev v žilách novými energovody postavenými pro maximalizaci dodávek ropy a plynu odvrhnutých Evropou do Pekingu. Druhým směrem by pak mohlo být ochlazení v případě, že by se Čína distancovala od aktivit prezidenta Putina a kdy by spatřovala menší výhodu v užší ekonomické spolupráci s oslabenou a relativně izolovanou Moskvou.

5. Vůdčí pozice USA: Globální vůdčí pozice Washingtonu, oslabená nárůstem vlivu rozvíjejících se ekonomik a snížením výdajové stránky pod vedením stávajícího prezidenta Baracka Obamy, byla částečně obnovena. Stávající východo-západní krize v Evropě ustavila amerického prezidenta zpět do „staré dobré role“ Vůdce svobodného světa. Zmíněné odsunulo bokem zlobu Evropy kolem amerického „šmírování“ globální komunikační sítě a zvýšilo prémii otázky globální kooperace. Výsledkem jsou současné bruselské rozhovory kolem vzniku transatlantického volného obchodu a společného investičního paktu. Přesto je nutné říci, že v hlavním zorném poli Spojených států zůstává i nadále rostoucí globální vliv Asie, především pak Číny a Evropa si na své cestě k lepším zítřkům bude muset více méně poradit sama.

6. Vůdčí role Německa: Ukrajinská krize pomohla ještě více upevnit vůdčí roli Berlínu v Evropě. Německo je již dávno dominantní ekonomickou mocností, určující kroky v krizí zmítané Evropě a německá kancléřka Angela Merkelová se stala nejsilnějším evropským vyjednavačem s ruským prezidentem Putinem. Počáteční váhavost postoje vůči ukrajinskému konfliktu je ta tam, a nečekané rozčarování z ruských kroků zformovalo v Evropě jasnou pevnou odpověď na ukrajinskou krizi.

7. Sjednocení Evropské unie: Evropské unii probíhající krize pomohla, přinejmenším prozatím, ve znovu upevnění svých základů, evropským lídrům dočasně překonat dlouhodobé neshody a vize hrozícího válečného konfliktu v Evropě vytvořila jednotnou strategii a postoj vůči ruské hrozbě.

8. Zápas o centrální Asii: Oba, Putin i Západ se ucházejí o přízeň autokratů Střední Asie v na energie bohatých státech jako Ázerbájdžán, Kazachstán, Turkmenistán a Uzbekistán a diskrétně zakrývají závojem jindy nepřehlédnutelné skutečnosti plynoucí z místní reputace „dodržování“ lidských práv. Pokud ekonomika Ruska oslabí, budou zcela jistě pokukovat po dodávkách a jídle nabízeném západním táborem.

9. Rusko-americká spolupráce: Částečná spolupráce v otázkách globální bezpečnosti bude jistě nadále pokračovat, jelikož je ve vlastním zájmu Moskvy udržet ji v běhu a vyhnout se tak prohloubení izolace. Pravděpodobný je však nárůst neshod a napětí kolem vývoje v Sýrii, Íránu, Afghánistánu či v Severní Koreji a Moskva disponuje pákami, které by mohla použít. Těmi jsou kontrakty na dodávku protileteckých střel S300 do Damašku či Teheránu.

10. Budoucnost prezidenta Putina: Ruský vůdce se blíží Olympu své domácí popularity, která je hromadně podněcována nacionalistickými proslovy kolem historického úspěchu znovu připojeníKrymského poloostrova k Rusku. Nicméně, jeho stabilita by mohla být nahlodána v momentě, kdy by se dostal pod tlak ze strany běsnících ruských magnátů, přicházejících o sumy peněz v pokulhávajícím obchodě, přicházejíce o zahraniční investice, potýkajíce se s cestovními omezeními a zmrazenými aktivy v západních státech. Nyní jsou Putinovi na 150 % věrní, ovšem za půl roku by věci mohly vypadat jinak.