Estonská lekce pro Evropu

Estonská ekonomika zrychlila své růstové tempo i přes problémy v Evropě. Její výkonnost se ve třetím čtvrtletí hlavně díky domácí poptávce zvýšila o 3,4 procenta ve srovnání s loňskem.

V době, kdy evropské ekonomiky bojují s udržením kladné ekonomické aktivity (ta česká se jí úspěšně brání), americkou trápí anemický růst, který je příliš malý na výraznější zlepšení na trhu práce a zbytek světa napjatě sleduje údaj za desetinnou čárkou u klesajícího tempa růstu čínského HDP, působí zpráva o 3,5% růstu Estonska jako z jiné planety. Co je příčinou estonského růstu? Dělá Estonsko pro růst ekonomiky něco extra neobvyklého?

Jak se to vezme – celkově se o žádná extra opatření nejedná, neobvyklá však na evropské poměry zjevně jsou. Zejména v přístupu (a to dlouhodobém) vlády a domácích obyvatel. Na estonskou ekonomiku (člena EU od r. 2004, EMU od 2011 – první země od vypuknutí krize) tvrdě dopadla světová hospodářská krize. Pokles HDP dosáhl v nejhorším roce skoro patnácti procent, nezaměstnanost téměř dvaceti. Explosivně rostoucí trh hypoték (mezi roky 2002 a 2006 činil průměrný roční růst trhu hypotéčních úvěrů 62 %) vedl po splasknutí bubliny k propadu cen nemovitostí o 50 % s tvrdým dopadem na estonské domácnosti. To vše vedlo domácí politiky i obyvatelstvo k přijetí značné fiskální diety.

Nutno podotknout, že na takový přístup je ale Estonsko více, než zvyklé. Od roku 1996 do plného vypuknutí krize v roce 2008 se růst ekonomiky pohyboval v průměru nad 6 %, schodek státního rozpočtu byl pouze jedenkrát vyšší, než 1 % a zadlužení nepřesáhlo 8 % HDP.

V krizových letech 2008 – 2010 tak vláda dokázala přijmout dietní opatření dosahující v průměru 5 % HDP ročně. Více jak 2/3 tvořily škrty na výdajové straně rozpočtu. 70 % z toho tvořila dlouhodobá opatření a snaha co nejvíce minimalizovat vliv státu, míru přerozdělování a zefektivnit fungování státní správy. Vláda razí přístup, že každá položka rozpočtu se dá redukovat. Na populistické kroky není čas ani prostor a na tom panuje shoda napříč politickým spektrem.

Pro inspiraci - provozní výdaje státní správy dosáhly 20 % před-krizové úrovně. Snížilo se nebo úplně zmrazilo navyšování penzí a příspěvky státu do penzijního systému (obdoba II. pilíře v ČR). Došlo k výraznému osekání příspěvků regionálním administrativám s limity pro jejich zadlužování či rozpočtu ministerstva obrany. Snížilo se také zdravotního pojištění. Na příjmové straně se pak navýšilo DPH o dva procentní body (na 20 %), narostly spotřební daně a zastavilo se snižování daně z příjmů. Klade se velký důraz na maximální využití prostředků z fondů EU.

Estonsko se jako jedno z prvních vrací k zřejmě dlouhodobě udržitelnému růstu, problémy ale přetrvávají. Ekonomika o rozloze 2/3 ČR s počtem obyvatel jako středočeský kraj stále trpí vysokou nezaměstnaností. Polovina nezaměstnaných je bez práce více než rok a roste jak riziko ztráty motivace ji dál hledat tak nebezpečí sociálních nepokojů. Životní úroveň obyvatel zaznamenala výrazný propad, ekonomická výkonnost se na předkrizovou úroveň dostane nejdříve v roce 2014 (dodejme, že co do složení zdravější, neživená explosivní kreditní expanzí).

Estonský zázrak tedy není zas tak oslnivý, v evropských měřítkách ale výrazně vyčnívá. Co ale vyčnívá ještě více, je přístup k fiskální konsolidaci – dlouhodobý, s podporou jak politické reprezentace, tak i obyvatel (ti opakovaně zvolili stejnou vládu, která s úsporným programem přišla), minimalizující vliv státu, státní výdaje a přerozdělování. To by měla být hlavní inspirace pro zbytek Evropy.