Japonizace světové ekonomiky - léčba, která už 20 let nefunguje

Téměř všechny významné centrální banky přistoupili k velmi uvolněné měnové politice. Tento „lék“ na krizi už 20 let aplikují v Japonsku – neúspěšně. Pokud bude Evropa v této politice pokračovat, bude nás čekat vleklá recese, spojena s růstem nezaměstnanosti.

V této fázi krize přistupují téměř všechny významné centrální banky k velmi uvolněné měnové politice. Úrokové sazby jsou prakticky na nule a všude je na pořadu dne tištění peněz – a to navzdory tomu, že v Japonsku dvě desetiletí extrémně uvolněných stimulačních opatření nepřinesla požadované výsledky. Od roku 1996 se v Japonsku děje následující:

1.    Státní dluh roste v ročním vyjádření tempem 6,88 %

2.    Rozpočtový deficit činí v průměru 6,14 % ročně

3.    Poměr dluhu k HDP vzrostl ze 100 % na 230 %

4.    Rozvaha centrální banky se zvýšila ze zhruba 10 % HDP na 30 %

Ale co výsledky?

•       Nominální HDP se v ročním vyjádření snížujue o 0,4 %

•       Reálný HDP se v ročním vyjádření zvyšuje o ubohých 0,7 %

•       Jinými slovy katastrofické plýtvání talentovanými domácími zdroji!

KDE SE TEDY STALA CHYBA?

Po splasknutí japonské realitní a dluhové bubliny se japonské banky směly zapojit do schématu „protahování a předstírání“ – stejně jako dnes evropské banky. Tyto banky byly fakticky mrtvolami, které udržoval při životě jen stát, ale které nebyly schopny dělat, co se od bank očekává: půjčovat peníze perspektivním soukromým podnikatelům.

Tu nepatrnou ekonomickou aktivitu, která se v Japonsku od roku 1996 odehrávala, vyprovokovala namísto bank z velké míry vláda svými nemístnými a neproduktivními chybnými investicemi do všemožné infrastruktury a dále také vládními výdaji.

Kombinace tištění peněz a „stimulačních“ opatření vedla k tomu, že stoupla cena výrobních zdrojů, které se staly pro soukromý sektor nedostupnými. (peněžní zásoba M1 se od roku 1996 ztrojnásobila). Neproduktivní vládní výdaje vytlačily tolik potřebné investice do soukromého sektoru, že dokonce klesá tvorba hrubého kapitálu.

Soukromý sektor v tomto nefunkčním ekonomickém prostředí rezolutně odmítá začít utrácet, jelikož racionálně předpokládá, že dříve nebo později bude muset zaplatit za vládu účet. Japonští daňoví poplatníci se připravují na nevyhnutelný fiskální armagedon a spoří, kde se dá.

CO MŮŽEME OČEKÁVAT?

Japonský experiment je v každém možném ohledu propadákem – ale i přesto nás západní centrální banky vedou téměř jednomyslně japonskou cestou. Svojí laxní měnovou politikou de facto financují vlády. Vlády evropských států vydávají dluhopisy, které pak skupují jejich příslušné banky. Tyto dluhopisy pak banky zastavují u ECB výměnou za likviditu. Vlády se tak vyhýbají tlaku cokoli měnit. Výsledkem bude stejně jako v Japonsku vleklé recesní prostředí, v němž jsou soukromé investice a s nimi i nárůst produktivity utlačovány vládními výdaji. Finanční trhy budou v tomto prostředí uvězněny v pásmu – na jednu stranu budou odrážet naděje na oživení nebo stimulační opatření, na druhou se do nich promítne zklamání z očekávaného růstu zaměstnanosti, které se nenaplní.

David Karsbol, hlavní stratég Saxo Bank