Budoucnost eura v rukou Německa

Náklady na opuštění některou zemí eurozóny je něco, co se v posledních dnech stále více dostává na pořad dne. Nejde jen o ekonomickou, ale i o politickou partii.  Dopad vystoupení Řecka na světovou ekonomiku je přirovnáván k pádu Lehman Brothers před necelými 4 lety. Co to bylo za otřes a jak reagovaly trhy, máme jistě ještě v živé paměti.

Podle nedávné zprávy londýnského Centre for Economic & Business Research, by se tyto náklady mohly v případě Řecka vyšplhat až k jednomu biliónu eur. Pokud bychom se bavili například o Španělsku či Itálii, přidejme minimálně stovku procent v případě, že vše bude perfektně připraveno a půjde to jak po másle. V případě problémů můžeme počítat se 4-5 bilióny euro. To již představuje víc než 20% HDP členských zemí eurozóny (tedy ztrátu cca celého desetiletí ekonomického růstu).

Francie po nedávných prezidentských volbách a vítězství socialistického kandidáta odmítne úsporná opatření. Vědomi si toho, že se jejich pozice zhoršuje, budou tlačit na Řecko či případně Španělsko, aby dobrovolně opustili euro. Pokud budou Španělé uvažovat čistě ekonomicky, vrátí se k pesetě (Řekové se měli vrátit k drachmě před 2 lety a byli by dnes na tom mnohem lépe). Všechny tyto země pak budou donuceny ke shodné medicíně – debt default, povolit krachy bank, devalvace nových lokálních měn. Pro tyto země vhodné řešení. Měny Itálie, Řecka nebo Španělska mohou v takovém přípdě spadnout i o polovinu. Vývoj „zbytkového eura“ po takovýchto událostech bych přirovnal to k vývoji ceny zlata na podzim roku 2008 – nejprve rychlý propad, pak setrvalý růst v horizontu roku až roku a půl o desítky procent.

Nikdo však nechce být první, taková země bude označována za poraženého. Proto ta masívní obrana proti opuštění eura prakticky za každou cenu. Jakmile jedna země opustí euro, další země se již nebudou tak ostýchat. Nebudou totiž moci být nazvání rozvraceči eurozóny. Kdo jsou horcí kandidáti na návrat k domácí měně? Z důvodů slabé ekonomiky to podle mě jsou Řecko, Portugalsko, Španělsko a Itálie.

Že se bude více angažovat i Německo je nabíledni. Až do nedávna byla krize množstvím Němců vnímána jako něco, co se týká Řeků, Španělů, ale jich ne, německá ekonomika roste a proto Německo finančně pomáhá. Tato situace se nyní mění, podívejte se jen na vývoj německých akcií za několik posledních týdnů. Ani ekonomika na tom není bůhvíjak dobře - Ifo index klesl poprvé za 6 měsíců, automobilový průmysl si také přestává vyskakovat - pokles o 17% za 12 měsíců nevěští nic dobrého. Německé firmy se začínají obávat, že je krize zasáhne a jednají podle toho. Německo tak bude primárně bránit své vlastní zájmy, ne zájmy Řeků či Španělů.

Zájmem Německa pak bude zbavit se přítěže. V takovém případě se nabízí tři scénáře:

1. Německu se podaří se zbavit nechtěných jižních spolucestujících. V ideálním případě se ke svým národním měnám vrátí Řecko, Itále, Španělsko...
2. Pokud tyto země jako první za žádnou cenu nebudou chtít euro opustit (aby nebyly označeny za poražené), jako první může jít Francie, která zatím není v takovém svrabu, a vezme výše zmíněné země s sebou.
3. Německu se nepodaří donutit nechtěné spolucestující k vystoupení z vlaku, tak se rozhodne vystoupit z vlaku se skupinkou přátel samo a vezme s sebou Rakousko, Nizozemí, Finsko a případně vybrané malé země s přebytkem obchodní bilance.

V udržení eurozóny ve stávajícím složení nevěřím.