Jak se (ne)stíhá rasismus

Jak se v České republice (ne)stíhá rasismus

Rasové útoky nejsou jen problémem skinheadských bojůvek, ale i selhávajících orgánů činných v trestním řízení. Nechuť nebo neschopnost potrestat pachatele totiž v obětech vzbuzuje pocit, že stát je na straně násilníků.

Policie, která zakročuje po útoku skupiny neonacistů, má kromě obnovení pořádku za úkol legitimovat všechny osoby v okolí, vyslechnout je a odlišit účastníky útoku od náhodných svědků. V řadě případů jsou ale jako neutrální svědci vyslechnuti účastníci incidentu a někteří svědci nejsou vyslechnuti vůbec. Tato chyba stojí v pozadí kolotoče soudních jednání například v případě vraždy Tibora Danihela v roce 1993.

Méně věrohodné oběti

Zejména Romové se v minulosti často setkávali s tím, že policie po rasisticky motivovaném přepadení šetřila, zda nelžou. Takové „šetření“ obvykle trvalo několik týdnů a často byly nenávratně ztraceny cenné důkazy.

Kromě ztráty důkazů pak liknavost způsobuje, že policie neposkytuje dostatečnou ochranu postižených a svědků před zastrašováním a někdy i opakovanému násilí.

Příkladem může být útok na dům obývaný Romy v obci Dvorek na Třebíčsku v roce 1999. Romové byli napadeni dvakrát. První útok skončil hospitalizací staré ženy. Okresní soud podmíněně zastavil stíhání útočníka, naopak Romům uložil podmíněné tresty. Ještě téhož roku pak došlo k dalšímu útoku, kdy útočníci použili střelné zbraně, házeli cihlami, zranili několik lidí a způsobili škodu za 80 000 Kč. Třináct útočníků pak bylo sice obviněno, na žádného z nich však nebyla uvalena vazba.

Zatajování chyb

Vyšetřování některých rasových útoků je poznamenáno tím, že policie udělala chybu, kterou chce zatajit. Tak například při útoku na romskou zábavu v restauraci Modrá hvězda v Českých Budějovicích v roce 1999 policie nezakročila včas, přestože byla přivolána a služebna je od restaurace vzdálena asi 200 metrů. Skupina pachatelů útoku pak mohla od Modré hvězdy v klidu odejít a zaútočit ještě na jeden bar, než byla zadržena.

V Modré hvězdě použili útočníci střelnou zbraň, kterou prostřelili vstupní dveře. Policie se rozhodla tvrdit, že ke střelbě nedošlo, zřejmě proto, aby její liknavost vypadala méně trestuhodně. Aby byla střelba prokázána, museli aktivisté, sledující proces, objednat (a zaplatit – v řádu tisíců korun) příslušný posudek, který prokázal, co policie věděla a co dosvědčovalo více než deset svědků.

Nedostatečná ochrana před zastrašováním

V řadě případů chybí ochrana svědků a napadených před dalšími neonacistickými útoky. K zastrašování skupinami neonacistů dochází i u soudu.

Až do velkého mezinárodního skandálu při projednávání zabití Milana Lacka, kdy neonacisté propagovali fašismus v soudní budově přímo před kamerou BBC, neexistovaly žádné zvláštní instrukce pro justiční stráž, jak má udržovat pořádek při projednávání takovýchto případů. Svědci a poškození tak byli během čekání na chodbě někdy vystaveni výhrůžkám ze strany neonacistů, kteří přišli podpořit své kamarády.

Ještě horší než tyto projevy byl postoj justiční stráže. Ta dávala často najevo chladnou nadřazenost nad oběťmi. Nedostatek lidského přístupu přímo v soudní budově posiluje pocity Romů, že právní systém republiky neslouží jejich ochraně, a tím zásadním způsobem formuje jejich názor na postoj státu k nim.

Zakleté místo

V řadě případů pak úplnému prošetření případů brání místní zájmy konkrétních soudců. Soudci okresních soudů jsou svázáni s místním establishmentem. V řadě menších měst pak může mít některý vedoucí funkcionář na daném případu zájem přímo osobní, třeba příbuzenství s některým z pachatelů. Anebo jde prostě jen o to, že vedení obce nechce, aby případ poškodil její pověst.

Tak se například u vraždy Tibora Danihela soud zřejmě domníval, že je v zájmu pověsti Písku, aby byl případ uzavřen rychle. Tato rychlost však šla na úkor spravedlnosti.

Kdo pomůže obětem?

Většina lidí postižených rasovými útoky si nemůže dovolit zaplatit právního zástupce, který by „dohlédl” na postup policie, vyšetřovatele, státního zástupce a soudu. V některých případech jej do určité míry zastupují aktivisté – zmocněnci postižených. Aby poškození vůbec přišli k soudu, potřebují mít někoho, o kom vědí, že je na jejich straně. Fakt, že oběti rasistických útoků cítí potřebu mít zmocněnce téměř ve všech případech, dokládá selhávání státu, pokud jde o jejich podporu.

Práce aktivisty však není levná záležitost. Podle zákona má zmocněnec poškozených právo na kopie materiálů ve spise, a to v ceně pořizovacích nákladů. V řadě případů však soud trvá na tom, aby zmocněnec uhradil správní poplatek za pořízení úřední kopie, což činí 35 Kč za každý list. Sto stránek spisu tak přijde na 3500 Kč. V případě zabití mívá spis několik stovek stran. Další položky pak představují cestovné a posudky.

U soudu je zmocněnci vyhrazeno místo vedle státního zástupce. Hlavní líčení řídí soudce. Ten je povinen poskytovat stranám, které nemají právní vzdělání, odbornou pomoc. Soudci však nejsou na „laickou obžalobu“ zvyklí, vnímají ji jako zasahování do své kompetence a snaží se zmocněnce omezit, aby jim líčení „nenarušoval“. Třenice jsou pochopitelně ještě hlubší, má-li sám soudce s procesem nějaký záměr. Zmocněnec se ale v některých případech dostává do konfliktu i se státním zástupcem, který by měl u soudu zastupovat stejný zájem, navrhuje ale často nízké sazby nebo kvalifikuje útok jako méně závažný trestný čin. Jedním z nejkřiklavějších případů je zabití Milana Lacka, kde byli útočníci nejprve obžalováni pro lehkou újmu na zdraví.

Tam, kde státní aparát zatím stále selhává, zastupují zmocněnci poškozených i zájmy nás všech, kteří si myslíme, že rasismus je nepřípustný a zločiny a násilí mají být potrestány.

Michal Horák

Uveřejněno se souhlasem serveru