Svět prohrává důležitou ekonomickou bitvu

Co se týče veřejného zadlužení, zažíváme to, co psychologové nazývají "naučená bezmoc". Ekonomické zprávy jsou tak nezvratně špatné, že už lidé vůči nim začínají být necitliví a nabývají dojmu, že už není možné vzít osud do vlastních rukou.

Dnešní světový veřejný a soukromý dluh přesahuje 300 % HDP. Je riziko, že zažijeme zničující globální propad cen aktiv. Politici jako by si neuvědomovali vážnost situace.

Někteří portfoliomanažeři zastávají teorii, že přeceňovací proces u aktiv už nějakou dobu probíhá.

1. etapa: Asijská finanční krize

Prvním stupněm byla asijská krize v 90. letech. Světové finanční trhy usoudily, že je asijský dluh nebezpečně vysoký a že rozvahy tamních bank nereflektují realitu. Spekulanti zaútočili. Úrokové míry vylétly raketovým tempem, banky zkrachovaly a měny se znehodnotily.

2. etapa: Evropská dluhová krize

Před rokem by si evropské špičky ani v nejhorších snech nedokázaly představit, do jaké mizérie se zanedlouho dostanou. A to Řecko reprezentuje jen 3 % ekonomiky eurozóny. Triky se záchrannými balíčky a chytrými intervencemi centrální banky mají za úkol uklidnit trhy. Daří se to, ale jen dočasně. Síla finančních trhů dostává politiky na kolena.

Dana Bérová:  Trhy fungují naprosto neracionálně

3. etapa: Krize Spojených států

Další úroveň krize udeří ve Spojených státech. Politici z Washingtonu jsou zatím sebevědomí (jak je to Americe vlastní) a věří, že hrozba pramenící z tamního veřejného zadlužení je na hony vzdálená. Stále mají pocit, že je americká ekonomika se světovou rezervní měnou vůči všem problémům imunní. Centrální banka přece může kdykoli nakoupit státní dluhopisy, aby udržela úroky nízké navzdory rostoucímu dluhu. Jsou to velmi riskantní předpoklady.

Stejně jako Evropané nevěřili před rokem, nyní si nikdo nedokáže představit, že by Ameriku mohl čekat podobný osud. Jako záchranného nástroje se Fed snaží využívat manipulace kreditních trhů tím, že drží uměle nízko dlouhodobé úrokové sazby. Světové trhy za to však brzy budou penalizovat bankovní akcie - jev, který může vyústit v úvěrovou kontrakci a recesi s dvojitým dnem.

Bod zvratu

Největším nebezpečím je to, že dluh dosáhne určité meze, při níž finanční trhy "usoudí", že už jej není možné splatit bez politického rozkladu země. To je současná evropská realita. Trhy začínají chápat, že úsporná opatření, která jsou nutná k tomu, aby se dluhy dostaly pod kontrolu, znemožňují redukci dluhů. Se snížením kupní síly obyvatel nevyhnutelně klesají i příjmy státu z daní.

Někteří analytici tvrdí, že světová ekonomika již tohoto bodu dosáhla. Dluhy dusí růst, což decimuje hodnotu aktiv (zejména finančních akcií), to utlumuje úvěrování, investice a spotřebu. Příjmy z vybraných daní nestačí, a to vede k dalšímu zadlužování.

Deleveraging a past likvidity

Optimisté neztrácejí naději. Svět od roku 2008 prochází procesem oddlužování (deleveragingu). Jakmile tato fáze skončí, bude lépe. Světová zadluženost podle jen od začátku roku 2008 stoupla o 17 %. A přestože v zemích probíhaly mohutné záchranné a stimulační programy, růst byl v průměru jen anemických 1,2 %.

Svět se řítí do obrovské pasti likvidity, kdy monetární politika přestává fungovat. Uvadající ekonomiky vyspělých států to potvrzují. Bohužel se všem státům nemůže podařit vyřešit problém vysokého zadlužení nákupy dluhopisů centrálními bankami, tedy inflací a následným znehodnocením svých závazků.

Řecká situace je ukázkovým příkladem (dluh 120 % HDP před krizí a 170 % dnes, "po" úsporných opatřeních) toho, že je strategie vládních škrtů v takovéto situaci cestou do pekel. Jenomže alternativy nejsou o moc lepší.

Zachraňovat banky nebo ekonomiku?

Politici v USA stojí před otázkou, jak reformovat banky, které nejsou schopny rozjet úvěrovou aktivitu, a přitom jsou příliš velké, než aby je bylo možno nechat zbankrotovat (too-big-to-fail).

Vlády a centrální banky se tedy musejí rozhodnout. Budou nadále udržovat ceny bankovních aktiv nad vodou, přestože je to neudržitelné? Tato předem ztracená bitva vede k tomu, že ve světě narůstá míra veřejného zadlužení do gigantických rozměrů. Politici sanují finanční sektor, ale pohřbívají reálnou ekonomiku.

Roubini: Když se rozpadne eurozóna, svět zešílí