Tomáš Sedláček: Důchodový problém jako požehnání

Pokud, řekněme, studujete do 25 let, v 65 odcházíte do důchodu a v 80 letech umíráte, není zas tak těžké si spočítat, že v „neproduktivním věku“ strávíte přesně polovinu života. Čtyřicet let pracujete a platíte daň z příjmu a čtyřicet nikoli – jste bud „před“ nebo „po“ výdělečné kapitole vašeho života. Do státního rozpočtu sice přispíváte i v neproduktivním období, ale obvykle plynou peníze spíše od státu k vám: stát platí školu, zdraví a důchody.

Kdyby stát neexitoval…

Takže kdyby – v jakémsi ryze hypotetickém stavu – stát neexistoval, byli byste si museli sami odvádět velice vysoké částky, abyste měli z čeho splatit dluh „z mládí“ a abyste měli naspořeno na (podstatnou) důchodovou část svého života. Důchod často bereme jako konec života, jenže to není pravda. Dvacet let představuje zhruba čtvrtinu života. Tedy podobně jako každé roční období zabírá čtvrtinu roku, i termín podzim života je na místě a je nezanedbatelně dlouhý.

Dlouhověkost však má, stejně jako každé jiné požehnání, svou cenu a své problémy – čím déle budeme studovat a čím déle se budeme dožívat, tím více (stát nestát) budeme muset odvody a daněmi zatěžovat produktivní část našich životů. Z toho prostě žádná cesta ven nevede. A není to jen problém technický, ale i filosoficky civilizační. Žádná reforma důchodů vám tento problém obejít nedokáže.

Kdybychom byli jako Čína…

Pojďme do této úvahy poněkud nestandardně zatáhnout Čínu. Tam žádný důchodový systém pro své obyvatelstvo (kromě státních zaměstnanců) nemají. Již mnohokrát jsem slyšel a četl teze, že právě díky tomu nad námi budou ještě dlouho cenově vítězit a že existence našeho důchodového problému je jakási naše konkurenční nevýhoda. Jinými slovy: Země, kde firmy nemusejí odvádět státu (sic!) důchodové pojištění za své zaměstnance, mohou být v nabídce pracovní síly levnější než země, kde se odvody státu šplhají do astronomických výšin.