Pavel Kohout: Až se zhroutí Belgie

Dluh České republiky patří v rámci Evropské unie k těm nejnižším a je zcela nesouměřitelný s dluhem Spojených států, píše na kontroverzním serveru Britské listy pan Jakub Rolčík. „České státní dluhopisy jsou osmé nejbezpečnější mezi dluhopisy 44 hodnocených zemí,“ uvádí dále pan Rolčík s odkazem na zprávu agentury Bloomberg. „Přesto prý hrozí České republice řecký scénář, pročež je nutno rychle jmenovat vládu a sestavit nový státní rozpočet.“

„Můj selský rozum mi říká, že zde něco není v pořádku. Že fakta, slova a činy jsou zde ve vzájemném rozporu. Možná je to tím, že nejsem politik ani ekonom. Nerozumím tomu,“ konstatuje pan Rolčík, který je povoláním analytický chemik na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.

Pan Rolčík se nad informacemi o českém státním dluhu pozastavuje oprávněně. Jeho otázky jsou naprosto namístě. Podobně se ptají miliony lidí. Jak je to tedy s českým státním dluhem ve skutečnosti?

Dluh a rizikové faktory

Veřejný dluh České republiky skutečně patří mezi poměrně nízké. Se zhruba 37 procenty dluhu k hrubému domácímu produktu jsou české veřejné finance mnohem zdravější než například ve Francii (84 procent poměr dluh/HDP, odhad na rok 2010), Německu (77 procent dluh/HDP), nebo dokonce zmíněném Řecku (115 procent dluh/HDP). Česká republika nemusela (na rozdíl od Německa, Francie a většiny dalších zemí EU) dotovat zkrachovalé banky. Díky generaci 70. let bude mít česká ekonomika ještě dlouho demografickou výhodu. Tak proč potom ekonomové vyhrožují řeckým scénářem, když je Česko ve skutečnosti zdravější než Německo – země považovaná za pevnou základnu stability v rámci Evropy?

Zdánlivý paradox má svoji logiku. V první řadě, velmi důležitým měřítkem stability země je historie. Česká republika funguje jako tržní ekonomika mnohem kratší dobu než Německo nebo Francie. Dvacet, respektive osmnáct let je prostě méně než šedesát pět. Dlouhá nepřerušovaná historie perfektně splácených úvěrů má prostě svoji váhu.

Za druhé, svoji roli hraje velikost ekonomiky. Menší otevřená ekonomika je náchylnější k výkyvům v prostředí světových finančních a ekonomických otřesů. Lotyšsko mělo v roce 2007 veřejný dluh ve výši pouhopouhých 7,9 procenta HDP. Přesto během následujících tří let utrpěla lotyšská ekonomika hospodářskou krizi těžší než ve 30. letech, a kdyby nebylo mezinárodní pomoci, skončilo by Lotyšsko v platební neschopnosti.

A příčiny krize? Kromě propadu mezinárodního obchodu bylo Lotyšsko zdevastováno pevnou vazbou své měny na euro. Tato vazba přispěla v předkrizovém období ke vzniku bubliny v sektoru soukromých úvěrů, zejména nemovitostí. Růst objemu peněz v ekonomice způsobil růst cen a mezd. V kritickém období světové hospodářské recese roku 2009 nesměla lotyšská měna devalvovat, což by povzbudilo export. Výkonnost lotyšské ekonomiky se scvrkla o pětinu.

Lotyšskou ekonomiku potopila extrémně nevhodná měnová politika, čímž jsme se dostali ke třetímu faktoru ovlivňujícímu finanční stabilitu země. Nevhodná měnová politika (přijetí eura) potopila také Řecko. Velmi špatná měnová politika, pro změnu v podmínkách samostatné měny, zdevastovala také Island. Příliš vysoké úrokové sazby přilákaly do islandských bank příliš mnoho zahraničních vkladů. Vznikla peněžní bublina, jejíž prasknutí na podzim 2007 zrušilo celý islandský bankovní sektor -a zadlužilo stát na úroveň poblíž 100 procent HDP, což zhruba odpovídá Belgii.

Česká ekonomika se sice vyhnula finanční krizi – tento fakt je třeba neustále opakovat – ale nikoli světové recesi. Malá otevřená ekonomika doplatila v roce 2009 na pokles mezinárodního obchodu. Nicméně díky správné měnové politice a neexistenci úvěrové bubliny se Česká republika vyhnula smutnému osudu Islandu či Lotyšska.

Falešný a prázdný Maastricht

Znamená to tedy, že obavy ekonomů jsou přece jen přehnané? Můžeme se tedy nadále vesele zadlužovat až k hranici 60 procent HDP stanovené maastrichtskými kritérii?

Ne. Ani náhodou. Obavy ekonomů nejsou ani trochu přehnané a na absurditu zvanou maastrichtská kritéria bychom měli raději zapomenout. Maastrichtská kritéria jsou jednou z nešťastných politických konstrukcí, které nikdy neměly vzniknout. Původní snaha omezit státy v zadlužování byla sice správná, ale zmíněná kritéria byla totálně chybným nástrojem. Proč? Ekonomie není exaktní věda. Nelze stanovit žádnou „bezpečnou“ hranici zadlužení. Některé státy nesou na bedrech velké dluhy dlouhou dobu, jako například Itálie. Nelze tvrdit, že by dluh Itálii pomáhal, ale je schopna jej snést. Alespoň prozatím. Jiné ekonomiky se zhroutily při mnohem lehčí dluhové zátěži.

Hranice 60 procent dluhu k hrubému domácímu produktu navíc nebyla vypočtena ani pomocí těch chatrných nástrojů, které ekonomie má. Byla zvolena čistě politicky, a to tak, aby se do ní ještě vešly Francie a Německo a aby obrovské italské a belgické dluhy nepůsobily tak okatě obrovským dojmem.

Politici si ovšem toto maastrichtské kritérium interpretovali po svém: „Až do 60 procent HDP můžeme rozhazovat, jak se nám zlíbí. Co bude dál, to za nás v dalším volebním období vyřeší někdo jiný.“

Podobně to bylo s tříprocentním kritériem schodku státního rozpočtu. Politici si jej vyložili tak, že pokud rozpočtový deficit činí 2,9 procenta HDP, je vše v pořádku – a to i v růstovém období hospodářského cyklu, kdy má podle všech ekonomických teorií státní rozpočet dosahovat přebytku.

Dluhová lavina

Současná fáze světového ekonomického vývoje je typická obrovským růstem veřejného dluhu. Vlády se zadlužují ze tří důvodů: aby překonaly fázi hospodářské recese, aby měly z čeho uhradit následky špatných měnových politik a konečně aby měly čím zaplatit stále rostoucí náklady sociálního státu. V důsledku všech těchto faktorů je světový trh nyní zaplavován obrovskými emisemi státních dluhů. Zadlužuje se takřka každý: USA, Evropa, dokonce i Čína.

Světové finanční trhy si mají z čeho vybírat. Mezi státními dluhopisy je velký výběr, nabídka je široká i hluboká. Zjitřené období krize eurozóny vede investory k preferenci stability a bezpečí. Země vnímané jako bezpečné se mohou zadlužovat za nižší úrokové sazby, naopak rizikové země platí rizikovou přirážku.

Jak je na tom Česká republika? Zhruba na půli cesty. Společnost CMA, která hodnotí riziko dluhů 65 zemí na světě, řadí ve své zprávě z 1. čtvrtletí 2010 Českou republiku na 19. místo. Jsme stabilnější než Saúdská Arábie, která je na 20. místě, anebo Británie, která je na 21. místě.

To je hezké. Ale zpráva agentury Bloomberg z 11. června 2010 suše uvádí: „Český desetiletý vládní dluhopis poskytuje výnos o 0,81 procentního bodu vyšší než belgický dluhopis, přičemž belgický dluh k HDP byl loni na úrovni 96,7 procenta HDP, tedy zhruba trojnásobný než český dluh.“

Finanční trhy by České republice nedovolily 96,7 procenta zadlužení ani náhodou. Relativně zdravá Česká republika musí platit vyšší rizikovou přirážku než nemocná Belgie. Máme si stěžovat? Kdepak. Až se totiž bude hroutit Belgie, Česká republika může zůstat relativně stabilní. On totiž řecký scénář hrozí celé západní Evropě. Že je to nepředstavitelné? Ach ano, zajisté. Řecký bankrot také byl donedávna nepředstavitelný.

Tyto zprávy pro vás vytváří Finmag.cz.