Kdo chce euro bít, Řecko si vždy najde

Co je příčinnou aktuální korekce na amerických akciových trzích? Na drtivé většině akciových webů se dozvíme, že je to bezpochyby evropské dění v čele se slábnoucí evropskou měnou. Uri Landesman, prezident Platinum Partners, aktuální situaci dokonce shrnuje slovy: „The euro is leading the market down.“ v článku nesoucí název „Stocks slide on concerns about global recovery“.

Všimněme si sousloví „global recovery“. Akciové trhy se propadají bez ohledu na státní hranice, bez ohledu na měnu, ve které se akcie obchodují, či bez ohledu v jakém regionu problém vznikl. Není řeč o americkém zotavení, ale o globálním zotavení. Současná vlna globalizace výrazným způsobem urychlila liberalizaci kapitálových toků, mezinárodního obchodu i služeb. Ekonomická revitalizace natolik dominantního regionu jakým je Severní Amerika, je tak v dnešních globálních relacích podmíněna ekonomickou silou ostatních klíčových regionů, ať už je řeč o EU, či zemích BRIC, a tento vztah platí i naopak. Jako výborný indikátor tohoto propojení může sloužit právě korelace akciových trhů, či chceme-li sjednocování investorského sentimentu, která se s postupující globalizací zvyšuje.

Akciové trhy procházejí naprosto přirozeným procesem zefektivnění investičních možností a investičního prostředí, jehož druhotným efektem je právě prohlubující se závislost jednotlivých států na státech druhých. Za příklad může posloužit vytvoření burzy Euronext, či její následná fůze s NYSE. Vyšší míra ekonomické integrace, jež výrazným způsobem snižuje investiční náklady, však s sebou nese mnohé výzvy a rizika, jimž jednotlivé státy již nemohou čelit na národní úrovni, obzvlášť pak v době takovéto bezprecedentní finanční krize. Tato krize s sebou nese specifikum potřeby koordinovat zásahy do svých národních ekonomik, jelikož přesah těchto zásahů je globální. Jako negativní příklad lze uvést příhraniční efekt „šrotovného“, nekoordinovanou politiku bankovních záruk, či nedávné nekoordinované zakázaní „naked short sellingu“ ze strany Německa. Pokusy o omezení provázanosti globální ekonomiky nejsou žádoucí na žádné ze zúčastněných stran, o koordinaci hospodářských politik však již chce slyšet málokdo.

Lehce se pak může přihodit, že dění v zemi s 11 mil. obyvatel s napětím sleduje celý svět. Dnes již každý ví, že Řekové si žili díky svému specifickému sociálnímu a důchodovému systému nadmíru dobře a hlavně na dluh. Ba co víc, vládní garnitura společně s (ne)závislým statistickým úřadem falšovala údaje o schodku veřejných rozpočtů, tak aby se vyhnula sankcím regulátorů EU. Původně zveřejněný deficit státního rozpočtu pro rok 2009 tak po odhalení těchto podvodů vystřelil z původně anoncovaných 3,7% na 13,6% HDP. Obavy z řeckého zadlužení pak odstartovaly celosvětový propad akciových trhů, propad eura a kladení nepříjemných otázek typu:  Je správné zachránit zemi, jež záměrně falšovala své výstupy? Ne. Je spravedlivé ji pomoci? Ne. Je nezbytně nutné ji pomoci? Ano.

Příklad pádu Lehman Brothers nám ukázal, že dopad rozhodnutí nechat tuto investiční banku padnout byl pro finanční trhy příliš tvrdou lekcí, jejíž následná řešení v konečném důsledku byla nepoměrně dražší, než případný státní zásah. Myslet si, že na základě této lekce začnou ostatní investiční banky (dnes už bankovní holdingy) jednat transparentně, morálně a s příslušnou opatrností je bláhové. Argument morálního hazardu selhává, jak v případě neintervence do Lehman Brothers, tak v případě zadluženého Řecka. Banky vždy budou balancovat na hraně (či za hranou) nastavených pravidel a mantinelů, jež jsou nastaveny vládou v konkrétním sektoru (v tomto případě bankovním). Tento stav je zajištěn konkurenčním bojem jednotlivých bank, jež jsou nuceny maximalizovat svůj zisk, aby v určitém sektoru přežily. Konkurenční boj a honba za efektivitou je základní esencí tržní ekonomiky a je v naprostém pořádku a ve spojení s bankovním sektorem i jeho naprosto neodmyslitelnou součástí. Povaha příčin aktuální finanční krize nám však ukázala, k čemu vedla nedostatečná regulace finančního sektoru a obchodu s finančními deriváty, jež sám Warren Buffett nazval jako zbraně hromadného ničení. K nejprudšímu poklesu celosvětové ekonomiky od Velké hospodářské krize.

Otázka tedy nezní, zda zachránit klíčové společnosti (státy), ale jakým způsobem nastavit pravidla, aby byly minimalizovány možnosti vzniku potřeby kohokoliv zachraňovat. Stejně tak jako minulý týden prošla americkým senátem reforma finančního sektoru, jež zprůhledňuje obchodování s deriváty, či zpřísňuje kapitálové požadavky pro banky, tak Evropská unie musí nastavit taková fiskální pravidla, jež zaručí, aby se řecká krize opakovat nemohla.

Maastrichtská kritéria svou úlohu nesplnila. Další významný evropský dokument Pakt stability a růstu má v sobě složky fiskální zodpovědnosti rovněž zakomponován – problém je z jejich vymahatelností. Tzv. MTOs (Medium-term budgetary objectives) definují nadměrný deficit na úrovni 3% HDP a vyzívají k udržitelnému zlepšování strukturálního salda rozpočtové bilance o 0,5% v „dobrých časech“. Tyto cíle byly nastaveny vágně a Evropská komise neměla reálné prostředky jak dodržování obou kritérií efektivně kontrolovat. Jak se tedy situace v Řecku vyvíjela před vypuknutím krize? Řecká vláda těžila ze stability Eura, těšila se ze stability kreditního ratingu a stabilnímu ratingu dluhopisů. To vše na pozadí prohlubování rozpočtového deficitu a živení podobných nesmyslů jako byly šestnácté platy.

Euro tak svým způsobem díky své stabilitě oddalovalo problémy, jež plynuly čistě z rozhodnutí řecké národní vlády. Po jejich propuknutí se však dostalo pod logický tlak a obavy ze zadlužení eurozóny jako celku začaly stahovat akciové trhy. Nutno podotknout, že poslední dostupná data MMF za rok 2009 ukazují, že např. USA (o Japonsku ani nemluvě) se potýkají jak s větším veřejným dluhem (83,2% vs. eurozńa 78,3% HDP), tak především s větším rozpočtovým deficitem (7,9% vs. eurozóna 4,3%). Americký prezident Obama ustanovil minulý měsíc komisi, jež by měla navrhnout řešení této dluhové otázky, nicméně pod rouškou nutnosti nastartovat ekonomický boom je toto téma v USA stále v ústraní. Přesto však americký dolar posiluje oproti většině světových měn. Euro tak jednoduše platí daň za své mládí a za zvýšené množství asymetrických informací vycházejících často z ideologického přesvědčení. Rozhodně pak euro nelze označit za viníka řecké krize.

Řešení řecké krize nehledejme v monetární politice. Potřeba společné měny v integrovaném vnitřním trhu je logická a snížení transakčních nákladů z ní plynoucí kvituje především soukromý sektor. Český svaz průmysl a obchodu již několik let vyzývá k brzkému přijetí této měny, aby české podniky byly schopny nastavit svou obchodní strategii bez ohledu na kurzové výkyvy. Diskuse v rámci eura by měla probíhat především na téma, jestli jsou země, jež euro poptávají (všechny), dostatečně připravené na takto tvrdou měnu.

Řecký příklad nám potvrdil, že monetární integrace, vyplívající z přirozených potřeb evropského vnitřního trhu, musí jít ruku v ruce s fiskální koordinací. Tomáš Sedláček ve svém článku v HN prohlásil Maastrichtská kritéria i Pakt stability a růstu za mrtvé. Nastavení pevné 3% hranice je dle tohoto českého ekonoma prokletím, jelikož dává národním vládám možnost prohlubovat rozpočtový deficit i v době hospodářského růstu. Nezbývá než souhlasit a rovněž tak i s potřebou nastavení dynamického fiskálního pravidla reflektující aktuální fázi hospodářského cyklu. Klíčové pro EU bude nastavení takového rámce, aby mohla tyto pravidla fiskální odpovědnosti efektivně kontrolovat a vymáhat. Neviňme tedy euro z něčeho, co nezpůsobilo.

Petr Peřinka