Není zapotřebí být ústavním soudcem, aby člověku byla jasná míra nehoráznosti dosavadního uspořádání. Ještě ke všemu se v zákoně mluví o „pojištění“, aniž by Česká správa sociálního zabezpečení tvořila pojistné technické rezervy, aniž by byla respektována pojistná ekvivalence, tedy zásada, že pojistné plnění je přímo úměrné měsíční výši pojistných prémií, jež pojištěnec platil v rámci smlouvy.

V civilizovaných zemích je tento problém alespoň částečně řešen zavedením stropů na odvody pojistného. Většinou to bývá dvojnásobek průměrné mzdy, v Německu jen 1,6násobek. Míra pojistné ekvivalence je tak respektována mnohem více.

V českých podmínkách zákon hovoří o „sociálním pojištění“, ve skutečnosti však zachází se sociálním pojištěním, jako by to byla pouhá daň z příjmu. Jaký je rozdíl mezi pojištěním a daní? Placení pojistného zakládá právní nárok na budoucí plnění. Placením daní získáváte nárok přinejlepším na bohaté předvolební sliby.

Proto není tak úplně překvapivé, že Ústavní soud rozhodl ve prospěch žaloby bývalého advokáta Karla Sochora. Úřady mu přidělily důchod ve výši 13 346 korun, přičemž jeho průměrná mzda za posledních dvacet let před důchodem byla 68 635 korun. Na celé věci je šokující jen jedno – jak to, že to trvalo tak dlouho?

Verdikt Ústavního soudu ovšem není bez problémů. Ústavní soudci se nemusejí (ba ani nemohou) zabývat otázkou, kde má stát vzít peníze na výplatu vyšších důchodů osobám s vyššími mzdami. Šlo by řádově o desítky miliard korun každý rok. Snížení důchodů ostatním je jedna varianta, již ovšem před volbami samozřejmě nikdo ani nevyslovil. Začalo se naopak mluvit o zvýšení sazby sociálního pojistného – což by ovšem nespravedlnost ještě zhoršilo, zejména ve vztahu k mladším ročníkům.

V úvahu připadají ještě dotace penzí z jiných daní, zejména DPH. Toto řešení by nemuselo být tak úplně špatné. Stát by sice musel trochu šetřit na jiných výdajích, ale takové cvičení by mu jen prospělo. Nakonec se samozřejmě nabízí ještě šalamounské řešení podle ministra financí Eduarda Janoty: prostě přejmenujeme sociální pojištění na penzijní daň a bude po problému. Tímto aktem by stát ukázal poplatníkům s vyššími mzdami okázale vztyčený prostředník. Jak už to má ostatně ve zvyku.

Autor je ředitelem pro strategii společnosti Partners