Povinné ručení: Zlatý důl nebo království rezerv?

Každý, kdo vlastní motorové vozidlo, má podle zákona povinnost uzavřít pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, takzvané „povinné ručení“. Pojišťoven, které mohou tento produkt nabízet, působí na českém trhu celkem patnáct.

Vyplývá to z informací České kanceláře pojistitelů, v níž se musejí vlastníci licence udělené Českou národní bankou sdružovat. Česká asociace pojišťoven (pdf) ale ve svých statistikách uvádí, že skutečně aktivních – tj. povinné ručení prodávajících, je jen 14 pojišťoven. Tato čtrnáctka si mezi sebe jen v loňském roce rozporcovala pořádně vypaseného téměř čtyřiadvaceti­miliardového medvěda – přesněji 23 815 909 000 korun.

Právě tolik se, opět podle dat poskytnutých ČAP, vybralo na povinném ručení v roce 2009. Krize nekrize, autem se zkrátka jezdit musí, stejně jako se musejí dodržovat zákony. Při jejich porušení hrozí majiteli čtyřicetitisícová pokuta a poplatek 50–70 korun za každý den, kdy je vozidlo provozováno bez ručení.

Pojišťovny samozřejmě musejí z vybrané částky plnit svou povinnost – hradit vzniklou škodu – i tak jsou ale jejich „příjmy“, respektive technický zisk (pokud od této částky odečteme také provozní náklady) – více než zajímavé. Statistiky za rok 2009 ještě nebyly zveřejněny, pojďme se proto podívat na ty předloňské:

•  v roce 2008 se na povinném ručení vybralo celkem 23 656 537 000 korun (tedy zhruba o dvě stě milionů méně než v roce 2009)
• vyplacené pojistné plnění z povinného ručení: 10 252 288 000
  
• rozdíl mezi přijatou a vyplacenou částkou v roce 2008: 13 404 249 000
  

K podobně pozitivním výsledkům můžeme dojít, i když se podíváme do historie:

Na první pohled to nejsou vůbec špatná čísla. Za devět let činil rozdíl mezi vybraným pojistným a vyplaceným pojistným více než 100 miliard korun. Otázkou je, o co všechno musejí pojišťovny tuto částku pokrátit, abychom mohli hovořit o zisku.

Povinné rezervy, aneb škody do budoucna

„Rozhodně nejvyšší položkou jsou takzvané škody do budoucna – povinné rezervy, které musí každá pojišťovna vytvářet na hrazení možných budoucích výloh,“ vysvětlujeme mi mluvčí České pojišťovny, největšího hráče na trhu, Václav Bálek. „Rozdíl mezi touto vybranou a vyplacenou částkou skutečně vypadá hrozivě, jenže nikdy nevíte, co se vám – řidiči – stane, za co my – pojišťovny – budeme muset platit. Proto je rezerva zcela nezbytná. Navíc, s tím, jak se neustále zkvalitňuje lékařská péče, dochází i k jejímu zdražování, proto jsou rezervy neustále vyšší a vyšší,“ dodává.

Slova Václava Bálka potvrzuje i pojišťovací analytik Partners Dušan Šídlo: „Nikdo opravdu neví, jaké budou zákony a náhrady za zdraví za deset, dvacet nebo třicet let. Povinné ručení ale každopádně není pro pojišťovny ztrátový produkt,“ upozorňuje.

Jak tedy zjistit výši rezerv u povinného ručení?

V tom by mohl pomoci zákon 277/2009 o pojišťovnictví. Ten totiž obsahuje paragraf 58, který pojišťovnám nově od 1. ledna tohoto roku ukládá, aby zveřejňovaly „způsobem umožňujícím dálkový přístup, jaké podklady používá pro výpočet technických rezerv vytvářených k závazkům z pojistných smluv a obecnou charakteristiku metod používaných při tomto výpočtu“. Jenže ani tady nechodíme. Nařízení se týká pouze životních pojištění.

Bohužel se tak můžeme dobrat jen neurčitého popisu, kterým se rezervy u neživotních pojištění stanovují:

Rezerva na pojistná plnění se tvoří z části pojistného a je určena:

• z pojistných událostí hlášených do konce běžného období, ale v tomto období nezlikvidovaných (RBNS)
  
• z pojistných událostí vzniklých v běžném období, ale nehlášených (IBNR)
  
• z pojistných událostí zlikvidovaných, ale v běžném účetním období neuhrazených.

Výše rezervy na pojistná plnění se stanoví jako souhrn rezerv vypočítaných pro jednotlivé pojistné události. Rezerva na pojistná plnění se tvoří rovněž na veškeré předpokládané výdaje spojené s likvidací pojistných událostí, které do konce běžného účetního období vznikly, ale nebyly pojišťovně hlášeny. Rezerva na pojistná plnění se snižuje o předpokládanou výši vymahatelných pohledávek, na něž má pojišťovna nárok v souvislosti s pojistným plněním. Jestliže se u jednotlivých druhů pojištění poskytuje pojistné plnění formou důchodu, pak se rezerva na pojistná plnění tvoří na základě pojistně technických metod.

IBNR: Největší výzva matematikova

„Zejména výpočet rezervy IBNR je jednou z největších výzev, která před matematiky stojí. V životě už nic matematicky nevymyslíte, kdežto pravděpodobnostní modely budoucích škod se stále vyvíjejí,“ odpověděl mi zaměstnanec jedné z českých pojišťoven, který si nepřál být jmenován, když jsem se pídil po konkrétních číslech. „Této problematice rozumí v Čechách tak 10 lidí. Je ale pravdou, že IBNR se u neživotního pojištění používá na řízení zisku firmy. Když vychází zisk příliš velký, vypočte se IBNR vyšší a naopak,“ dodal.

Jakým způsobem IBNR se vypočítává, najdete ve vyhlášce k zákonu o pojišťovnictví.

Nepojištěné nehody se nezapočítávají

Do nákladů pojišťoven se nezapočítávají nehody způsobené nepojištěnými řidiči, jichž je ročně okolo pěti tisíc a jejichž celková škoda dosahuje přibližně půl miliardy korun, do této kategorie nespadají určitě. Ty se hradí z Garančního fondu České kanceláře pojistitelů, která je pak, a podle slov jejího výkonného ředitele Jakuba Hradce „velmi úspěšně,“ vymáhá po nepojištěných vinících. Do fondu zároveň plynou nemalé příjmy pokutovaných neplatičů povinného ručení, jimž Česká kancelář pojistitelů vyhlásila válku – jen za uplynulý rok vybrala přibližně 65,5 milionů korun. I kdyby je však hradily samy pojišťovny, rozdíl mezi přijatou a vyplacenou částkou by se scvrkl jen minimálně.

Všechno tedy „hnízdí“ v rezervách…

Zajímavostí je, že dvě ze čtyř metod výpočtu uvedených ve vyhlášce (metody najdete na jejím konci) obsahují poznámku: „Jestliže v průběhu sledovaných období nebyla zaznamenána žádná ztráta z pojištění, není třeba vyrovnávací rezervu vytvářet.“ Počet sledovaných období pro použití této metody ale musí být mezi 15 a 30 lety…

Ty, které o délce časového období nehovoří, pak stanovují maximální výši rezervy vzorcem:

• 0,268 * (součet pojistného vybraného pro daný typ pojištění za posledních pět let, resp. účetních období)
• nebo jako 1,5 * (nejvyšší pojistné vybrané pro daný typ pojištění s posledních pěti účetních období).

Nějaký strop tedy přeci jen existuje. Přesto mi nejde do hlavy (a budu moc rád, pokud mi to někdo fundovaný vysvětlí v diskusi pod článkem), proč je nutné vybírat každý rok více než dvojnásobek toho, co se vyplatí. Vždyť mezi vyplacenými penězi nejsou žádné zásadní rozdíly. A také by mě zajímalo, kde je ona rezerva uložená (a jestli z ní pojišťovnám neplynou slušné úroky)?