Paroubek má strach z Kocourkova v našem Kocourkově,

zatímco Topolánek teatrálně prosil Pavla Rycheckého o porozumění a obával se atomové bomby ve Sněmovně. Včerejší Otázky Václava Moravce Speciál soustředily u diskusního stolu na ČT2, potažmo ČT 24, šéfy všech stran zastoupených v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky k debatě o usnesení Ústavního soudu odkládajícího prezidentovo vyhlášení parlamentních voleb. Významná část politiků včetně pana prezidenta, v Otázkách zastoupená především Mirkem Topolánkem, Jiřím Paroubkem a Vojtěchem Filipem, sočí na Ústavní soud, který zatím neudělal nic jiného, než procesní rozhodnutí. Sočí na ústavní instituci, aniž pořádně ví co kritizuje, na tutéž instituci, která se jim v jiných případech a souvislostech dobře hodí či hodila k podobným krokům obstrukčního charakteru, jaký učinil Miloš Melčák.

Je téměř signifikatní zacílení jejich nevraživosti, pomíjející vlastní selhání v minulosti, ať již legislativní, tak i nominační povahy. Když totiž nic jiného, tak je třeba poukázat na to, že politika vygenerovala a náležitě opečovávala zmíněného poslance. Zřejmě jako vhodného a spolehlivého jej na kandidátku umístila ČSSD, jako racionálně a státnicky uvažujícího jej akceptovala ODS při řešení sněmovního patu a jistě nezarmoutil ani Václava Klause při volbě prezidenta.

Speciálně organizované OVM tudíž názorně dokumentovaly, že nic nevzniká bez příčiny a za chyby se platí. Ukázaly, že politici v obecné rovině nejednají koncepčně, lavírují ad hoc a aktivně řeší jen situace, kdy se cítí být sami dotčeni či ohroženi. V tom okamžiku se náhle prezentují jako akceschopná skupina, kdy je společný zájem spojí v celek přesahující jednu politickou stranu, aby si zachovali moc a dominantní vliv. Nyní zřejmě dokáží dospět velmi rychle k nějakému řešení, ač třeba v otázkách poslaneckých benefitů je to po léta naprosto nemožné. Samozřejmě ne všichni mají pocit, že situace se pro jejich strany optimálně vyvíjí, a tak ti méně rasantní, v Otázkách to byli Cyril Svoboda a Ondřej Liška, artikulovali své názory střízlivěji, nicméně na pohled přijatelněji a sympatičtěji než zástupci větších stran. Zejména Svoboda vyčítal svým kolegům, že hasí něco, co by nyní nebylo nutné, kdyby vážně přijímali doporučení KDU-ČSL. Šéfové nejsilnějších stran se zdrželi právnických analýz, poukazovali především na veřejný zájem a mimo jiné také na již vynaložené prostředky do volební kampaně.

Přes uvedené výhrady k chování a jednání politiků nelze bagatelizovat postup Ústavního soudu, který v některých ohledech není zcela srozumitelný ani právnicky vzdělané veřejnosti, a zejména stále zůstává otevřená klasická otázka Cui bono. Jinými slovy není jasné, kdo za celou dobře načasovanou akcí stojí, protože existuje pochybnost o schopnosti poslance formulovat tuto stížnost. Autorství se přisuzuje bývalému ministrovi Kalvodovi, ale ani v jeho případě nelze s jistotou prohlásit zda jde o autentickou iniciativu.

Další informace a zajímavosti zde, například velký test znalostí místopisu Střední Evropy nebo text inkriminovaného usnesení