Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek, platí i v boji proti diskriminaci

Diskriminace – tohle slovo můžem, a to hlavně díky doslova nevymáchaným ústům předních politiků slyšet v České republice nyní až příliš často. Přestože onou diskriminací média hlavně napadají útoky tzv. „bílé“ menšiny na „barevnou“ menšinu, je diskrimovaných v České společnosti víc. Ozývají se ženy, že je jejich partneři bijí a týrají, a dávají světu jasné důkazy. Ozývají se studenti, že systém zkoušení, který měl být do všech škol zaveden je diskriminující.

Jedni si tak říkají, sakra, kde to žijem? když zastupitelka řve na své kolegy z partaje, že ona je rasistkou a že se za to nestydí a že už neví kam s těmi Cikány, oficiálním jazykem Romy ve svém městě… Druzí zase uklidňují situaci se slovy, že se neděje nic dramatického, jen zkrátka v okurkové sezóně není o čem psát a médiím se prý hodí k nafouknutí problému cokoli. Pak se ale může objevit otázka: Kdo je větší rasista, či diskriminátor? Ten, kdo útočí přímo, nebo ten, kdo tvrdí, že se nic neděje? A existuje pro Čechy nějaký návod, jak se diskriminaci a rasismu vyhnout?

Sami tušíte, že ani na jedno není lehká, snadná, a hlavně levná odpověď. Cokoli odpovíte, bude totiž stát námahu a … peníze. Starosta Vsetína, Jiří Čunek, možná nezačal špatně, když postavil pro „problémové“ Romy za městem ubytovnu. Jenže… věc zapomněl správně vysvětlit, prosadit a odkomunikovat. Celé se mu to vrátilo jako bumerang. I s úroky. Kritici říkají, že stavět ghetta pro Romy je cesta do pekel. Nemůžu než s nimi  souhlasit. Jenže věc má několik háčků – jak vysvětlíte lidem, často v zajetí vlastních nedostatků, bez potřebných znalostí, že trhat parkety z podlahy a pálit je při společných oslavách se zkrátka nemá.

Vím, je to zjednodušení, ale … nemůžu než si vzpomenout, jak jsem jako malej kluk jezdil k babičce na východní Slovensko každý rok na prázdniny a tamní kolonie Romů sestavené z hliněných domů bez sociálních zařízení a dalšího, nám dobře známéneho „komfortu“ fungovaly často lépe, než dnešní „vybydlené“ domy na sídlištích, jako je mostecký Chánov. A hloučky chlapů, černějších než noc, se bavily nad tím, jak jejich kolegové, kteří chodili za prací do Čech často jako nejúsměvnější historku vyprávěli to, jak se bavili nad tím, když jejich souputníci v neznalosti vytrhávali cokoli z bytů a na prostranství to spalovali. Ne schválně, zkrátka proto, že na to byli zvyklí.

A to řešení? Často uslyšíte, že je to běh na dlouhou trať. Nepovedla se příliš ani socialistická resocializace, ani kapitalistické penetrování přídavků, ve snaze zakrýt to, že i Romy nechtějí podnikatelé zaměstnat. Bez vzdělání, bez praxe, bez nutnosti sebe sama nezdokonalit, to holt asi nepůjde, uslyšíte často. Na druhou stranu, hodně kritiky se snáší i na druhou stranu, tedy nás, na „bílou“ většinu. Víc prý mluvíme, než konáme a pak jako úlitbu sebe sama, věc řešíme nesystémově, tedy penězi. Hm, „uplatit“, resp. Schválit někomu přísun peněz je snadnější, než hledat opravdové řešení. I když to nebude jednoduché, a… levné. Co kdybychom začali třeba tím, jestli chodí malí Romové skutečně do školy, místo toho, aby třeba na parkovištích u nejbližšího nákupního centra zkoušeli své štěstí v rychlosti otevírání zamčených aut?