Renty sportovcům nápadně připomínají časy minulé

 Není dne, abychom z nejvyšších sfér neslyšeli kouzelné slůvko reforma, za kterým se vesměs ukrývá obyčejná snaha ušetřit peníze, jinak též vychovávat prosté občany k šetrnosti. Vždy mně při tom vrtá hlavou, co s prostředky, které se ušetří na penzích, nemocenském, nebo získají za otočení se pacienta za dveřmi lékařovy ordinace, napsáním receptu, kam půjdou, jak se zlepší kvalita života lidí, čemu tyto finance vlastně pomohou? Kolik již bylo „reforem“ a naspořeno od roku 1990?

Zdá se, že jednou takovou odpovědí je navrhované přilepšení olympijským medailistům, a to ve formě která veřejnosti doposud zůstává poněkud utajena - nejasná až tajemná, ať již jde o částky nebo osobní rozsah. Podle jednoho z hlavních navrhovatelů Pavla Ploce by existovala přímá vazba na důchody, zákon by neobsahoval konkrétní částku, záleželo by na tom, na jakou penzi ten který olympionik dosáhne. Úvaha je prý taková, že pokud penze bude nízká, dostane konkrétní osoba takovou rentu, aby byl její celkový příjem korespondoval s průměrným platem.

Tato myšlenka vůbec není nová a jako důkaz může posloužit dikce několika ustanovení posledního („předlistopadového“) zákona o sociálním zabezpečení, tedy číslo 100 z roku 1988 Sbírky.  Podle jeho ustanovení § 7 se poskytovaly tyto důchodové dávky:  starobní,  invalidní,  částečný invalidní, za výsluhu let, vdovský,  sirotčí, manželky,  sociální a ve výčtu na úplném závěru též osobní. V posledním případě šlo o fakultativní dávku nahrazující jiné důchody z důchodového zabezpečení, vyplácenou se za stejných podmínek jako důchod (důchody), který nahrazovala. I v tomto případě byla zahalena jistou neurčitostí, protože podle dikce § 53 uvedeného zákona mohl být tento důchod přiznán zvlášť zasloužilým pracujícím v oboru hospodářství, vědy, školství, kultury, zdravotnictví, obrany a bezpečnosti vlasti, státní správy a v jiných úsecích veřejné činnosti, jakož i pozůstalým po nich, přičemž norma odkazovala na to, že vláda Československé socialistické republiky stanoví, který orgán je příslušný k rozhodování o osobním důchodu, a upraví podmínky pro přiznání osobního důchodu. Možná, že byste ani nevěřili, že bylo téměř nemožné tyto podrobnosti zjistit, a to i profesně zainteresovaným.

Úsudek nechť si udělá každý sám, pikantní na tom všem ale je, že nyní navrhovaná renta by se údajně vztahovala pouze na sportovce, kteří reprezentovali Československou socialistickou federativní republiku a „novodobí“  olympionici by už rentu nedostávali. Obecné sociální hledisko, tedy saturace těch, kdo se opravdu nacházejí v hmotné nouzi, veškeré žádné. A to již není třeba akcentovat elitářskou povahu takového opatření, přičemž  nepochybujme o tom, že by časem nezůstalo pouze u sportovců. A je snad v tomto kontextu zapotřebí zdůrazňovat, kdože byli v minulostí největší příjemci tohoto dobrodiní, kteréže strany to byli zvlášť zasloužilí pracující (funkcionáři)? Jedním z prvních kroků v polistopadovém období učiněným v sociální oblasti bylo také  zrušení osobních důchodů. Podle Čl. IV zákona č. 110/1990 Sb. osobní důchod přiznaný na základě § 53 zákona č. 100/1988 Sb. , o sociálním zabezpečení, nebo jiných dříve platných předpisů, se změnil ode dne 1. května 1990 na ten důchod, který podle předpisů platných přede dnem 1. května 1990 nahrazoval, a to ve výši, v jaké se k tomuto dni vyplácel…. Že se to většině takto „postižených“ - včetně třeba vdov po významných „činitelích“ z padesátých let - pranic nelíbilo nemusím dodávat.

Do takového klimatu se určitě většina populace nechce vracet, a tak je třeba v zájmu korektnosti současně přiznat, že nezanedbatelná část příslušníků politické scény s takovým zákonem nesouhlasí. Alespoň to proklamuje. Pak by jí ale slušela větší hlasovací disciplína.

Celá záležitost má ovšem ještě jeden zásadní rozměr. Politici často skloňují odpovědnost jednotlivce za vlastní osud, přičemž systém pojištění se diametrálně liší od systému zabezpečovacího. Každý zaměstnanec si dnes platí důchodové pojištění ve výši 6,5 % („hrubé“) mzdy a ze stejného základu měsíčně za týmž účelem poukazuje na jeho účet i zaměstnavatel 21,5 %. Vyjdeme-li z aktuální výše průměrného příjmu, tj. přibližně 20000 Kč, činí to dohromady měsíčně 5600 Kč, což je podstatně více než polovina průměrného starobního důchodu. Tuto konstrukci uvádím proto, že po více jako 40 letech placení pojistného si (samozřejmě v průběžném systému) „naspoří“ takový občan vlastně podstatně více než je schopen (při průměrné době dožití) ze systému odčerpat. A přece to údajně (u vědomí vysoké míry solidarity) nestačí!?

Zdá se však, že odpovědnost olympioniků za vlastní osud je jiná než u ostatních občanů, zejména pak těch, kteří reprezentovali vlast reálného socialismu... Ne, tyhle politické konsekvence mně jsou na hony vzdáleny, jen se pokouším ironizovat pohnutky předkladatelů, kteří zřejmě nemají ponětí o údajných katastrofických vyhlídkách důchodového systému, o tom, že systém důchodového pojištění není dobročinný fond, nýbrž ekonomická soustava fungující podle určitých pravidel, za zcela jasně vymezeným účelem. Málem na prstech jedné ruky by se pak dalo spočítat, u kolika příjemcům výše penze koresponduje s průměrným platem.

Přesto už jsme před branami druhého čtení. Možná se dočkáme doplňovacího (pozměňovacího) návrhu, aby „zasloužilí olympionici“ (později vynálezci, umělci, poslanci, senátoři…) nehradili poplatky u lékaře (ostatní „nezasloužilí“ včetně důchodců samozřejmě ano, nějak se přeci plebs šetrnosti naučit musí) a jezdili zdarma veřejnou dopravou. Proč ne, příslovečná spirála se otáčí….

             Další komentáře a zajímavosti na vebu  No_comment

AliaShop
- prodej dovolených, stavebního spoření a hypoték, PF a připojení k internetu